Nechce se mi moc řešit zahraniční politiku, protože mojí prioritou (ve které actually můžu něco změnit) je něco úplně jiného (modří asi tuší, že se to motá hlavně kolem vědy a vzdělávání), ale to neznamená, že žiju ve vzduchoprázdnu. Vždycky jsem mívala USA ráda. Anglo-americká kultura je mi blízká svým jazykem a uměním (výrazně víc než cokoli slovanského či germánského), zejména tedy tím literárním, uznávám řadu skvělých amerických vědců, mám ráda tamější národní parky, muzea, divadla, galerie, a zcela určitě jsem se tam chtěla ještě opakovaně vracet. Už nechci.

Orangutan a jeho pologramotní nohsledové zvládli během pár týdnů zničit obraz Ameriky jako sebevědomé, stabilní země, vrátili americkou společnost o desítky let zpátky, a nyní definitivně dokázali, že Amerika studené války je dávno v trapu: teď je v módě nepřátelskou rádobyvelmoc, která už dávno svou silou (na rozdíl od svého sebevědomí, mocenských choutek, bídy prostého lidu, a ochoty je pro ony choutky po tisících obětovat) ani zdaleka nedosahuje někdejší SSSR, s nadšením líbat na prvoústa.

Zion National Park kvůli jednomu vředu v Oválné pracovně ošklivější nebude, možná by stále stálo za to se tam vracet… no, představte si, že sedíte na zahrádce nádherné cukrárny. Svět je krásný, ptáci zpívají, nebe je blankytně modré, a kolem vás voní rozkvetlé lípy. Máte před sebou vynikající kávu, a vedle ní nesmírně lákavý, načančaný, slaďoučký a krásně krémový větrník. A když už saháte po lžičce, abyste se do něj mohli vrhnout, a ten už tak báječný den ještě osladit, najednou pozorujete naducanou masařku, která ještě před chvílí seděla na čerstvém psím hovně na nedalekém chodníku, kterak usedá, kam jinam, na váš větrník. Potřísněný kousek sice můžete vydloubnout a zahodit, ale trocha podvědomého disgustu tam v koutku mozku přetrvává. Je dost možné, že jediné, co vám z tohoto přenádherného dne utkví v paměti, je ta masařka, a letmý, skoro neznatelný závan pachu čerstvého psího hovna.

To hovno teď sedí v Bílém domě, a roj jeho masařek usedá na USA.

Nedokážu předvídat další vývoj situace v USA, na Ukrajině, ba ani u nás v Evropě, rozhodně si nebudu hrát na to, že tomu rozumím, a po pravdě si nejsem moc jistá, zda to teď nějak jednoduše předvídatelné je. Z celého srdce ale přeju Americe, aby to nějak ustála, nenechala se příliš potřísnit, a měla dost sil se potom všem důkladně vydesinfikovat. Obávám se ale, že pach nedobře udržovaného zvěřince zůstane ještě dlouho po jeho odchodu. A Evropě přeju, aby si konečně nechala narůst koule – nejen v duchu podpory trans komunity v USA. Bude je potřebovat.