Anotace: Kniha se snaží představit problematiku pohlavnosti, sexuality a reprodukce z perspektivy několika různých oborů,  jako je teoretická biologie, etologie, historie a filosofie. Čtenář se tak může dozvědět, proč je pohlavní rozmnožování v přírodě tak rozšířené, u jakých zvířat se objevují stejnopohlavní sexuální aktivity, jak fungují sexuální motivace, jak si ve starověkém Řecku představovali vznik pohlaví, zda mají včely a mravenci gender nebo jak si Egon Bondy představoval zánik biologické reprodukce. Autoři kapitol, přední odborníci ve svých oborech, se snaží danou problematiku přiblížit čtenářům přístupným jazykem. Všechny kapitoly jsou vzájemně provázány; nesnaží se však převádět jednotlivé přístupy na společného jmenovatele. Namísto toho kniha záměrně staví na pluralitě pohledů a nechává promlouvat různé myšlenkové směry. Cílem knihy je tak přispět k diskuzi o sexualitě, pohlavnosti a genderu, která je často pojmově i obsahově zmatená a  plná vzájemného nepochopení.

Nejste-li příznivci moderních sociálních médií či dokonce ani internetu jako takového, patrně vás naše poznámky o událostech vypsaných na Facebooku Sisyfa, případně o novinkách a zajímavostech, které tam pro vás uveřejňujeme, příliš netěší. A já tedy rozhodně nenaznačuji, že by měly. Přece jenom jsou na tom lidé, kteří registraci na sociální sítě dosud odolávají, s nervy zřejmě o hodně lépe než my, co jsme na Facebooku téměř denně – o marné snaze moderovat takzvané skeptické debaty raději ani nemluvě. Se sklonkem roku jsou ale na čase rekapitulace, a já si tedy taky jednu dovolím – a to právě tu facebookovou. Třeba se aspoň dozvíte, oč (ne)přicházíte.

Ty z vás, kteří na sociálních sítítch skutečně nikdy nebyli, bude možná zajímat, o čem to vlastně mluvím. Dovolte mi tedy nejprve kratičké FAQ, nebo přesněji řečeno krátkého „Průvodce skeptickým Facebookem“.

Q: Co je to vlastně Facebook Sisyfa?

A: Naší hlavní komunikační platformou v rámci sociálních sítí je facebooková stránka Sisyfos – Český klub skeptiků s adresou www.facebook.com/cesky.klub.skeptiku.SISYFOS. Zde uveřejňujeme události, novinky zevnitř našeho klubu, ale i odkazy na zajímavé články, knihy, přednášky, zprávy a další počiny z oblasti vědy a skepticismu, které se k nám donesou.

Q: To je jediná oficiální facebooková aktivita klubu?

A: Ano a ne. Uvedená stránka je jedinou oficiální platformou celého spolku. Některé naše aktivity mají ovšem oficiální stránky vlastní. Je tomu tak například u Paranormální výzvy (www.facebook.com/paranormalnivyzva), projektu pro středoškoláky Nenech se nachytat (www.facebook.com/nenechsenachytat) či přednáškového cyklu popularizační sekce – Pátečnici (www.facebook.com/patecnici.cyklus). Na poslední jmenované stránce pro vás navíc v numerologicky krásném roce 2020 chystáme novinku v podobě informací o mimopátečnických počinech našich přednášejících, a dalších zajímavostech z dílny popularizační sekce.

Mimo to moderujeme také skupinu Příznivci Českého klubu skeptiků Sisyfos s adresou www.facebook.com/groups/admin.sisyfos, o jejímž dalším osudu ovšem vedeme dlouhé diskuse, neboť její moderování je někdy skutečnou zkouškou duševní odolnosti všech zúčastněných jedinců. Ale k tomu se ještě vrátíme.

Abychom duši jenom nevypouštěli, ale také se občas pobavili, existují i poněkud méně formální diskusní skupiny Ezokraviny (www.facebook.com/groups/153190091834051), EzoFóry (www.facebook.com/groups/224399408003848), a v poslední době i maličká, začínající skupina S(k)eptik (www.facebook.com/groups/1978561035724919) věnovaná nejhumornějším (ale bohužel naprosto vážně myšleným) komentářům ze skupiny Ezokraviny. Podotýkám, že žádná z uvedených skupin není oficiálním počinem Sisyfa, na jejich správě se ale podílí zástupci příznivců, členů i vedení našeho klubu.

Q: A co další skeptické skupiny a projekty?

A: Mezi dalšími skeptickými stránkami českého Facebooku můžeme jmenovat i stránku Ateisté ČR (www.facebook.com/ateiste/), která se věnuje převážně záležitostem náboženským, a snaží se k nim přistupovat ve skeptickém duchu. Mezi jejími adminy naleznete i Petra Tomka, současného předsedu spolku Ateistů ČR, nebo například mě.

Skeptického ducha se ve svých popularizačních aktivitách drží i náš bývalý a snad brzy i budoucí člen výboru Pavel Vachtl, který v současnosti spravuje facebookový popularizační portál Věda na dosah (https://www.facebook.com/czechscience).

Nálož zajímavých informací ze světa vědy přináší rovněž stránka Vědátor (www.facebook.com/VedatorCZ/) spravovaná partou vzniklou původně v okruhu Univerzity Palackého v Olomouci. Ladislav Loukota s námi navíc spolupracuje na natáčení rozhovorů s některými z našich pátečnických přednášejících. Jste-li tedy na síti, sledování této stránky si určitě zapište do deníčku – nebo si ji prostě „lajkněte“.

Za zmínku stojí i facebookové stránky primárně ne-facebookových projektů a periodik. Kvalitní popularizaci vědy najdete v časopise Vesmír i na jeho stránce (www.facebook.com/casopis.vesmir/). Popularizaci kosmonautiky se věnuje výborný projekt našeho oblíbeného pátečnického přednášejícího Dušana Majera Kosmonautix (www.facebook.com/kosmonautix/). A nemůžu (no vážně, nemůžu, kolegové by mě bili) zapomenout na náš evolučně-psychologický projekt Pokusní králíci, který vás předělá z pasivních příjemců informací na aktivní vyplňovače dotazníků. A možná za to dostanete i nějaký ten bobcoin! (Co to je, to se dozvíte právě na našem Facebooku (www.facebook.com/pokusnikralici/) nebo na webu pokusnikralici.cz.

A to by snad pro dnešek stačilo. Popularizačních, informačních a jinak zajímavých stránek je na Facebooku samozřejmě mnohem více, a jistě se jim budeme věnovat i v dalších číslech, teď však na chvíli zabrouzdejme k tomu původně avizovanému bilancování.

Kontroverze frčí

V minulosti se, poněkud paradoxně, dařilo zvýšit dosah našich příspěvků i celé stránky reklamou na Bludné balvany cílenou na ponděkud ezoteričtěji laděné publikum. Zdá se, že podobná strategie platí i nadále. V minulém roce stoupl počet osob sledujících facebookovou stránku Sisyfos – Český klub skeptiků o více než 2 000 duší, a to z 7 365 na v době publikace tohoto čísla již 9 500 jedinců.

Daří se nám to i díky publikaci našich článků o očkovacích odpornících (tinyurl.com/sis-tetyana), upozorňování na zajímavé skeptické knihy o vagínách (tinyurl.com/sis-vagina) i prostřednictvím kvantového dotyku matrixu (tinyurl.com/sis-matrix).

Zdaleka největší popularity přirozenou cestou (tedy bez zapojení reklamy) ale nedosáhlo ani obrázkově zjednodušené uvažování antivaxerů (tinyurl.com/sis-ocko), ani první historický snímek černé díry (tinyurl.com/sis-hole), ale Babiš přebírající svého BlBa za propagaci homeopatik na křivdu (tinyurl.com/sis-babis). V tomto mu tedy Facebook zcela jistě neukřivdil.

Nač potom nejlépe fungovala reklama? Na přednášku Michala Pitoňáka a Ludmily Hamplové (tinyurl.com/sis-ppride). Tématem byly mýty o homosexualitě a přednáška (jejíž záznam najdete zde: youtu.be/AV0tftos6yQ) se konala u příležitosti festivalu Prague Pride. Proč taková reklama funguje? Inu, u podobných témat procházejí coming outem nejen ti, u nichž byl tento pojem definován, ale rovněž jedinci, kteří se vůči tématu musejí za každou cenu vymezit. Jsme jim za to vděční. Díky komentářům se příspěvky zobrazí i části jejich (obvykle méně omezených) přátel, což nám i tématu zvyšuje dosah. Takže děkujeme, fakt!

Na druhé pozici se v rámci příspěvků s placenou propagací umístila prosincová výzva k nominacím na Bludné balvany (tinyurl.com/sis-nominace), s níž už teď tedy nic nesvedete, ale aspoň se můžete těšit na březnové vyhlášení. Nebojte, BlBy se povalí i letos.

Se třetím místem, na rozdíl od Balvanů, ještě zacvičit můžete. Příspěvek (tinyurl.com/sis-pomoc) propagoval dotazník věnovaný znalostem první pomoci – ověříte si na něm, co sami neznáte, a navíc pomůžete s další výukou. Samostatný dotazník naleznete zde: bit.ly/Prvni_Pomoc.

Skeptické myšlení není to, co si myslíte

Toto bychom měli sdílet jako první komentář ke všem našim příspěvkům na stránce Sisyfa i ve skupině Příznivců. Třeba by se někteří zamysleli, než přidají myšlenku vlastní. Tedy předpokládáme-li, že si dotyční přečtou nejen celý příspěvek, k němuž se chystají vyjádřit, což zdaleka nebývá zvykem, ale dokonce i předchozí komentáře v debatě do níž se chystají vstoupit.

Ano, pochopili jste správně, dostali jsme se ke stinným bodům „skeptických“ debat. Vysvětlovat vám, kteří jste dočetli až sem, že texty záhodno komentovat pokud možno až po jejich přečtení, ovšem příliš racionální nebude; zkusím vás alespoň pobavit – anebo informovat?

Věděli jste například, že je DNA anténou, což, jak můžeme vysvětlit na základě znalostí kvantové fyziky, způsobuje, že nám pochybnosti mohou zhatit zamýšlené cíle?

A co takhle léčba očních zánětů mateřským mlékem? Určitě je levnější než kapky do oka!

A víte, co je úplně nejpodlejší způsob útoku na diskutéra? Když po něm požadujete definice pojmů, s nimiž pracuje, a studie, které jeho názory podkládají.

Mohla bych pokračovat do konce časopisu a zhruba tak tří dalších čísel. Nebudu. Místo toho vám do budoucna slibuji kapitolky z vědeckého skepticismu, způsobu vedení debat, historie kritického myšlení a tak vůbec. A vy mi určitě napište (na adresu zpravodaj.sisyfos@gmail.com), co byste si přáli slyšet, jaké nástroje kritického myšlení potřebujete osvěžit, k jakým debatám s okolím potřebujete vhodné argumenty, případně co dalšího by vás zajímalo. Sejde-li se dost otázek, může se v dalších číslech Zpravodaje objevit i samostatná rubrika otázek a odpovědí z oblasti kritického myšlení.

Ačkoli mi moje maminka občas říká prase a většina lidí mne zve jelenem, ve skutečnosti jsem opice. A taky jsem z opice, i když maminkám bez biologického vzdělání se toto zjištění říká do očí přeci jen poněkud těžko.

Problém s termíny tkví totiž mimo jiné v tom, že se v mluvě lidové –a mnohdy i v různých odvětvích téhož oboru – používají v lehce až značně odlišném smyslu. Vzpomeňme třeba právě tu opici. Nikoli svoji vlastní, nýbrž tu evoluční – tu, z níž údajně nepochází [1] jistý Petr Hájek, Pan troglodytes, pardon, vlastně pan exporadce pana exprezidenta. Páně Hájkovo tvrzení jeví se ve své interpretaci poněkud schrödingerovsky– jakožto zároveň pravdivé a nepravdivé. Na jednu stranu by snad i pozorný školák zvládl zformulovat případné přitakání: „Máte naprostou pravdu, pane Hájku. Nepocházíme z opice, pocházíme ze společného předka lidí a opic, přičemž nejen lidé, ale i dnešní opice jsou od něj značně – a evolučně vzato naprosto stejně – vzdáleni, byť se naše větve ubíraly o kousek jinými směry. „Pozorná školačka by ovšem vzápětí mohla namítnout: „No jo, drahý spolužáku. To ale není tak docela pravda. Současné opice i my lidé jsme sice od svého předka značně vzdáleni, přesto však byl náš společný předek opicí, současné opice jsou opicemi, a my z opic nejen pocházíme, ale i jimi stále jsme – úplně stejně, jako jsme zároveň savci, obratlovci, živočichy, opisthokonty…“Tady se, pravda, i pozorná školačka patrně začíná ztrácet, o páně Hájkovi ani nemluvě.

„Tak určitě,“ chápe se slova pozorný školák a dodává: „jenomže v běžné mluvě přece pod slovem opice zpravidla nemyslíme infrařád zahrnující veškeré vyšší primáty vyjma čeledě nártounovitých, alebrž odborně nedefinovanou změť potvor sice v rámci podřádu vyšších primátů, nicméně mimo čeledě hominidů. Té totiž říkáme lidoopi a řadíme tam kromě nás samých též gorily, šimpanze a orangutany. Podobně také netvrdíme, že nám na stromech zpívají dinosauři, respektive sesterská skupina krokodýlů a dalších prastarých a dnes již převážně vyhynulých příšer v rámci nadřádu Archosauria podtřídy diapsidních plazů, ač je to technicky vzato naprostá pravda!“

Opusťme raději pozorné školáky – i když podle toho, co jsme od nich teď slyšeli, bychom si na ně měli dát zatracený pozor –a vraťme se k Hájkově opici. Od jeho notně blbého projevu v Centru pro ekonomiku a politiku uběhlo letos v dubnu právě deset let. Evoluční biologie za tu dobu nastřádala řadu nových studií, kreacionismus či jeho pseudovědecký mladší bráška inteligentní design pak sklízel úspěchy zejména popularizační. Tu vyšla publikace Jiřího Mejsnara Mýtus evoluce [2], tam zase Libor Votoček objížděl školy se svou kreacionistickou one man show [3], nutno říci, že ani Národní muzeum [4] či naši novináři [5] situaci příliš nepomáhali, a naše Bludné balvany sice létaly, obávám se ale, že jejich dopad byl v oblasti evolučního myšlení ve skutečnosti mizivý. Proč? Protože odvysvětlit opici dá ve skutečnosti poměrně fušku, na kterou není zpravidla prostor ani čas; a po ní přijde „jenom teorie“ založená na „takzvaných mezičláncích“ a narážející na „nepřekročitelnost hranice druhu“ – a další tisíce a tisíce falešných argumentů stojících takřka výhradně právě na nepochopení či zneužití odborných termínů v daném kontextu. No a na ty už se vůbec nedostane.

Opakující se vzor kreacionistických argumentů tak ale paradoxně skýtá kromě nemalé únavnosti též jednu výhodu: opakující se řešení. Setkáte-li se s novým „argumentem proti evoluci“, zkuste se nejprve zamyslet, zda všechny v něm použité termíny znamenají skutečně to, co si pod nimi představil autor daného textu. Není totiž teorie jako teorie a opice jako opice.

Zdroje

1. Hájek, P. Já z opice nepocházím. (2009). Dostupné na: http://cepin.cz/cze/clanek.php?ID=896. (Přístup:26. května 2019)
2. Mejsnar, J. A. Mýtus evoluce. (Galén, 2103).
3. Tomek, P. Kreacionismus na Gymnáziu Písek. (2016). Dostupné na: http://www.osacr.cz/2016/03/17/kreacionismus-na-gymnaziu-pisek/. (Přístup: 26. května 2019)
4. Příplatová, L. Expozice Archa Noemova: Politicky korektní kabinet kuriozit. (2016). Dostupné na: http://www.osacr.cz/2016/11/11/expozice-archa-noemova-politicky-korektni-kabinet-kuriozit/. (Přístup: 26. května 2019)
5. Příplatová, L. Malíř pravěku Zdeněk Burian zřejmě mimoděk pochopil evoluci. (2017). Dostupné na: https://priplatova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=635902.(Přístup: 26. května 2019)

Doporučená literatura

• Carroll, Sean B.: Nekonečné, nesmírně obdivuhodné a překrásné (Academia, 2010)
• Dawkins, Richard: Největší show pod sluncem (Argo /Dokořán, 2011)
• Dawkins, Richard: Příběh předka (Academia, 2008)
• Flegr, Jaroslav: Zamrzlá evoluce aneb je to jinak, pane Darwin. (Academia, 2016)
• Gould, Stephen Jay: Pandin palec (Mladá fronta, 1988)
• Harari, Yuval Noah: Sapiens (Leda, 2018)
• Larson, Edward J.: Evoluce: Pozoruhodný příběh dějin vědecké teorie (Slovart, 2009)
• Ridley, Matt: Červená královna (Dokořán, 2017)
• Ridley, Matt: Původ ctnosti (Portál, 2015)
• Shubin, Neil: Ryba v nás (Paseka, 2009)
• Zrzavý, Jan a spol.: Jak se dělá evoluce – Labyrintem evoluční biologie (Argo / Dokořán, 2017)

Nebojte se. Nebudeme se bavit o vašem partnerovi, ani přátelských bankovních poradcích. Řeč bude o souboru organismů, jimiž se živí… tedy vlastně jejichž studiem se živí biologicky a lékařsky vzdělaní parazitologové. Vzdělání je zde nutné zdůraznit, neboť „parazitologové“ s vysokou školou života (ač občas doplněnou ještě inženýrským či zakoupeným titulem) se zpravidla živí vámi a řadí se tudíž výhradně do skupiny parazitů, o nichž tady řeč nebude.

Hovořit tentokrát nechci ani o tradiční evropské medicíně – pouštění žilou bez pomoci či s pomocí pijavic. Jakkoli se dnes v omezeném množství případů k využití pijavic v plastické (zejména rekonstruktivní) chirurgii vracíme [1], tradiční způsob léčby patrně způsobil více úmrtí a dodatečných zdravotních problémů, než kolikrát pacientovi jakkoli pomohl (George Washington by mohl vyprávět. Tedy… vlastně nemohl).

Teď ale poněkud vážněji. Parazitická a parazity přenášená onemocnění stojí ročně statisíce lidských životů, a sta milionů dalších jsou jimi ovlivněny. Jenom horečkou dengue přenášenou nádhernými komáry rodu Aedes onemocní ročně kolem 96 milionů lidí. Titíž komáři přenášejí ještě togavirové onemocnění chikungunya, parazitickými červy způsobenou lymfatickou filariózu nazývanou též elefantiáza, flebovirovou horečku údolí Rift a ještě dvě flavivirová onemocnění – žlutou zimnici a horečku zika. No a potom tu máme další komáry, další krvesajné členovce, další parazitická onemocnění. A když si myslíme, že už nic horšího přijít nemůže, přijde škůdce hospodářských plodin a způsobí hladomor. Svět je krutý a nespravedlivý. Já krutá a nespravedlivá nejsem, a proto účelem tohoto článku rozhodně není zlehčení problémů způsobených parazity. Výše uvedené skutečnosti jsou pro člověka velkým problémem, s nímž se teprve musíme vypořádat. Svět je ale taky docela komplexní, a my si musíme dát pozor, abychom s říční slepotou nevylili i hostitele.

V prvé řadě je dobré si ujasnit, kdo je tu vlastně ten (ekologický) parazit. V širším slova smyslu jde o živáčka žijícího na úkor živáčků jiných, a parazitem je tedy i taková kráva, která si ukusuje zelených listů trav a jiných rostlin. Živáček žijící nejdelší dobu na úkor svých rodičů je potom pravděpodobně doktorand (mami, nejsi v tom sama). I když si ale parazita vymezíme úžeji (obvykle bývá menší než hostitel, obvykle svého hostitele nezabíjí, obvykle dochází ke koevoluci parazita a jeho hostitele – nic z vyřčeného ovšem rozhodně neplatí vždy), snadno dojdeme k poznání, že parazitů je v našem světě ve skutečnosti většina: valná část volně žijících organismů má svého parazita, a tito paraziti mají mnohdy také své parazity.

Z toho však vyplývá, že paraziti tvoří poměrně velkou část našich ekosystémů, a jsou tedy nutně i významnou složkou v nich probíhajících procesů. Jako příklad můžeme uvést sladkovodní ekosystémy – jmenujme alespoň americký národní park Everglades na Floridě –, které by bez účasti parazitů vypadaly o dost odlišněji, než jsme zvyklí. [2]

Nikoli s nezájmem setkalo se též zjištění, že paraziti rádi posvačí jiné parazity či hospodářské škůdce. Toho se dá využít při produkci zeleniny [3], ovoce [4], ale i při ochraně lidského zdraví – biologicky je totiž možné kontrolovat i populace všelijakých mrch kousavých, například komárů rodu Anopheles [5].

Poslední výhoda, o níž se zmíním, vám bude patrně připadat poněkud nevýhodnou. Jde totiž o přizpůsobení se našeho těla parazitické zátěži. Zdá se, že v naší „hygienicky čisté“ koupelně zůstává pro naše tělo problém, s nímž si ani ten nejlepší záchodový čistič (název si dosaďte dle libosti), bohužel, neporadí: nedostatek protivníků. Naše obranné mechanismy inteligenci vlastní nevlastní, a když se začnou nudit, dosadí si do role nepřítele v lepším případě náhodné kolemjdoucí – například pyly či součásti naší stravy. V horším případě začnou útočit na buňky vlastního těla.

Zdá se – a tu je ta výhoda a důvod, proč bychom se měli s parazity přece jenom alespoň drobně přátelit –, že parazitární zátěž a v sofistikovanější verzi využití molekul z povrchu parazitických buněk nám mohou pomoci v boji s alergiemi a autoimunitními chorobami [6]. Neděste se tedy, chytne-li váš potomek ve školce třeba roupy. Navzdory bludům z ezoterických časopisů nevedou střevní parazitičtí červi k rakovinám a neurčitým pocitům bolesti hlavy, ale prodělané onemocnění může člověka naopak ochránit před jinými radostmi, které si pro něj přichystalo jeho vlastní tělo. To samozřejmě neznamená, že máte zanedbat léčbu – komplikace nastat mohou. Jenom to nebude rakovina prostaty a léčba nebude probíhat s pomocí bazénové chemie. Tak co, máte teď parazity o něco raději?

Zdroje:

1. Whitaker, I. S. et al. The Efficacy of Medicinal Leeches in Plastic and Reconstructive Surgery: A Systematic Review of 277 Reported Clinical Cases. Microsurgery 32,240–250 (2012).
2. Marcogliese, D. J. Parasites: Small Players with Crucial Roles in the Ecological Theater. Ecohealth 1, 151–164 (2004).
3. Cave, R. D. Biology, ecology and use in pest management of Telenomus remus. Biocontrol News and Information21, (2000).
4. Ovruski, S., Aluja, M., Sivinski, J. & Wharton, R. Hymenopteran Parasitoids on Fruit-infesting Tephritidae (Diptera)in Latin America and the Southern United States: Diversity, Distribution, Taxonomic Status and their use in Fruit Fly Biological Control. Integr. Pest Manag. Rev. 5,81–107 (2000).
5. Scholte, E.-J. et al. An Entomopathogenic Fungus for Control of Adult African Malaria Mosquitoes. Proc. Exp. Appl.Entomol. NEV Amsterdam 14, 2030 (2000).
6. Helmby, H. Human helminth therapy to treat inflammatory disorders- where do we stand? BMC Immunol. 16, 12 (2015).

Doporučená literatura:

• Flegr, Jaroslav: Pozor, toxo! (Academia, 2011)
• Volf, Petr, Horák, Petr a kol.: Paraziti a jejich biologie (Triton, 2007)
• Votýpka, Jan a kol.: O parazitech a lidech (Triton, 2018)
• Zimmer, Carl: Vládce parazit (Paseka, 2005)

Několik století zpátky byla veškerá medicína z dnešního pohledu alternativní. Některé postupy se sice zdály být účinné, postupně vznikaly i více či méně správné teorie o vzniku chorob a opodstatněných způsobech jejich léčby, ale pojmy jako dvojitě zaslepený experiment či placebo efekt v té době nikdo neznal, recenzované lékařské časopisy neexistovaly a mrtvý pacient si zpravidla příliš nestěžoval.

Od té doby urazila tzv. západní medicína poměrně dlouhou cestu směrem k ideálnímu stavu, medicíně založené na důkazech, což se odráží mimo jiné v minimální dětské úmrtnosti, výrazně delší průměrné délce lidského života i ve zvýšeném komfortu života s handicapem nebo chronickou chorobou. Přesto se v současnosti lehce i vážně nemocní pacienti obracejí k alternativní medicíně všeho druhu.

Kromě spoléhání se na (alespoň údajně) staré a prověřené metody exotického (tradiční čínská medicína) i domácího (bylinkáři) léčitelství je překvapivě oblíbená i sféra léčebných praktik zaklínající se nejnovějšími poznatky z nejmodernějších oblastí lidského poznání, především tedy z kvantové mechaniky a biofyziky. Tato oblast bohužel není o nic méně alternativní nežli ta tradiční, údajný vědecko-teoretický základ je zpravidla zcela chybný a řádně provedené studie účinnost předkládaných metod nikterak nepotvrzují. Mezi typickými ukázkami můžeme jmenovat radioniku, magnetoterapii (nebo přinejmenším její značnou část), kvantovou léčbu v podání Deepaka Chopry, elekotroakupunkturu, mesodiencefalickou modulaci či právě biorezonci, jíž se budeme v článku věnovat.

Biorezonanční terapie se řadí do energetické sekce alternativní medicíny, kam patří veškerá nevědecká práce s „energiemi“ vlastními živému organismu, přírodě nebo celému vesmíru. Kromě biorezonance zde najdeme například vesmírnou energii Reiki, mesmerismus neboli léčbu prostřednictvím živočišného magnetismu nebo pránu proudící čakrami lidského těla.

V západní medicíně se různé formy energetické medicíny rozvíjejí souběžně s rozmachem novověké vědy zhruba od 18. století. Biorezonance sama je novějšího data. Ačkoli v některých svých aspektech navazuje na scientologické měření kožního odporu, eletroakupunkturu dle Volla a homeopatickou „frekvenční paměť vody“, vznikla v Německu až roku 1977 v rukou lékaře a scientologa Franze Morella a jeho zetě elektroinženýra Ericha Rascheho. První biorezonanční přístroj získal název MORA dle počátku příjmení obou svých autorů.

Prodejci biorezonačních přístrojů popisují výzkum vedoucí k vývoji biorezonančních přístrojů nepřekvapivě trochu jinak. Prvními jmény, která na jejich webech obvykle naleznete, jsou Albert Einstein (všechna hmota je energie), Louis de Broglie (dualita částic a vlnění) a samozřejmě Nikola Tesla (potenciální léčba vysokofrekvenčními oscilátory, předchůdce šarlatánské elektroterapie populární ještě v době 1. světové války). A protože výčet odborníků čítající pouhá tři jména by byl přece jenom trochu krátký, je třeba přihodit jmen ještě několik. My si pro začátek vystačíme se třemi zásadními osobnostmi: s vynálezcem a podvodníkem Royalem Rifem, jehož pokusy s paprsky ničícími choroboplodné zárodky nebyly nikdy úspěšně zreplikovány, s údajným inženýrem a podvodníkem Antoinem Priorém, jehož léčba rakoviny byla celkem jednoznačně zdiskreditována, a s naturopatkou a podvodnicí Huldou Regehr Clarkovou, autorkou mnoha knih včetně „Léčby všech rakovin“ a „Léčby všech rakovin v pokročilém stadiu“, která ještě předtím, než sama zemřela na rakovinu, stihla po střetech se zákony USA uprchnout do Mexika a připravit o peníze a zdraví nejednoho nebohého pacienta.

V současnosti se biorezonanční metody používají na všechno od terapie infekčních chorob virových, bakteriálních i parazitárních přes léčbu rakovin všeho druhu, alergií, roztroušené sklerózy a jiných autoimunitních chorob, až po zbavování se obezity a závislostí. Biorezonační přístroje mají během hodinového až dvouhodinového úvodního sezení určit celkovou „zátěž“ organismu, tedy v těle obsažené toxiny a těžké kovy, choroboplodné zárodky všech druhů a velikostí (viry, bakterie, plísně, parazity), alergie a potravinové nesnášenlivosti, nedostatky vitamínů a minerálů i energetické blokády a disbalance (dle Tradiční čínské medicíny). V následujících sezeních jsou pak akutní i chronické obtíže údajně napravovány, a to s okamžitou (v řádu několika hodin) či postupnou (v řádech týdnů) účinností. Předpokládáme, že zatímco na rýmu funguje přístroj opravdu rychle, a do týdne už ani nevíte, že jste před několika dny téměř umírali, s obezitou vám přístroj pomůže v průběhu následujících týdnů až měsíců v závislosti na zvolené stravě a pohybové aktivitě.

Jednotlivá biorezonanční centra i výrobci a distributoři biorezonančních přístrojů u nás i v zahraničí se na svých stránkách chlubí osobními příběhy vyléčených a vděčných pacientů. Tohle je, mimochodem, už samo o sobě jedním z varovných signálů pseudovědeckých a šarlatánských metod. V řadě zemí je totiž zákonem zakázáno uvádět, na jaké typy zdravotních problémů mohou neověřené a neregistrované metody účinkovat – podobně je to u nás například s homeopatií. Na homeopatických preparátech nesmíte mít uvedeno, na jaké choroby by měly fungovat, a to jednoduše proto, že u nich není efektivita na žádnou konkrétní chorobu prokázána. Jak ale takové veskrze rozumné zákony obejít? Potenciálním zákazníkům šíři aplikace nabízeného produktu představíte prostřednictvím reálných či zcela smyšlených příběhů spokojených pacientů. Tomuto pomohla od kouření, tamtoho zbavila příznaků roztroušené sklerózy, a tenhle už díky ní není alergický na pyl!

Kde se ale všichni ti úspěšně vyléčení pacienti vzali, pokud se tedy rovnou nespokojíme s vysvětlením, že jde o pouhou fikci? Je to jednoduché, u řady onemocnění dobře funguje placebo efekt, i závažné nemoci včetně rakoviny mívají šanci na spontánní remisi, a u dalších nemocí jde jednoduše o normální vývoj v čase – rýma za sedm dní odejde, a lípa nekvete po celý rok. Na webech českých biorezonančních léčitelů se velké oblibě těší zejména fotografie pacientů s viditelnými kožními změnami – odřeninami a pohmožděninami, alergickými vyrážkami a atopickým ekzémem. Fotografie klientů před léčbou a po ní od sebe dělí několik týdnů, občas jsou doplněny i informacemi o změně stravy v průběhu léčby. Všechny tyto stavy mají svůj přirozený vývoj v čase: alergická vyrážka způsobená reakcí na určité potraviny zpravidla s vyloučením dané potraviny z jídelníčku vymizí, odřeniny a pohmožděniny se hojí, a atopický ekzém reaguje na sezónní změny, změny jídelníčku, i psychiku dané osoby. Je velmi pravděpodobné, že úplně stejné „před a po“ fotografie byste pořídili, kdybyste klientům namísto biorezonanční léčby podali šálek horké čokolády. Tato metoda by byla srovnatelně šetrná i účinná, o něco chutnější, a především by podstatně méně zatížila jejich peněženky.

Tvrzení o srovnatelné šetrnosti a efektivitě biorezonance a šálku horké čokolády se může zdát přitažené za vlasy, je však zcela opodstatněné nesmyslností celého teoretického konceptu biorezonanční terapie, nedostatkem řádně provedených vědeckých studií ukazujících na účinnost testovaných metod a výmluvami léčitelů i výrobců daných přístrojů na to, že podobné studie jsou ve skutečnosti zbytečné, protože příběhy pacientů jsou dostatečným důkazem samy o sobě.

Co na to věda

Výrobci a léčitelé využívající biorezonanční přístroje zakládají celý mechanismus účinku svých zařízení na frekvencích vlastních lidskému (případně zvířecímu v případě využití ve veterinární medicíně) tělu a na odlišných frekvencích toxinů, alergenů a choroboplodných zárodků – zjednodušme si terminologii, a říkejme všemu jednoduše patogeny.

Podle biorezonanční teorie narušuje každý v těle přítomný patogen svými frekvencemi komunikaci mezi buňkami. Ta se údajně děje prostřednictvím světelných záblesků či elektřiny, ale pokud je v těle přítomen patogen nebo jeho frekvenční pozůstatky, mezibuněčná komunikace je narušená a tělo tak nemůže správně fungovat. Proto je potřeba biorezonančního přístroje, který zmapuje frekvenční spektrum klienta, oddělí frekvence příslušející patogenům od těch zdravých a správných, a vyšle je do těla zpět invertované. Opačné vlnění snadno vyruší vlnění v těle přítomných patogenů, což obnoví harmonickou komunikaci mezi buňkami a nastartuje přirozené samoléčivé schopnosti našeho těla.

Existence frekvenčního vlnění všeho živého i neživého je podložena kvantovou mechanikou, z níž víme, že každá hmota je zároveň energií, a každá energie se vyznačuje určitou vlnovou délkou a frekvencí vlnění. Všechny buňky našeho těla i všechny patogeny v těle přítomné jsou samozřejmě hmotné, tudíž mají svou frekvenci vlnění. Patogeny jsou potom odlišné od našeho těla, a je tedy logické, že se jejich frekvence budou od frekvencí našich buněk a tkání lišit. Z běžné fyziky víme, že vlny s opačnou fází se navzájem vyruší, pustíme-li tedy na patogeny vlnění s fází opačnou k té jejich, daná vlnění se navzájem vyruší, což zahubí patogeny a odstraní všechny frekvence, které by snad po nich měly v těle zůstat.

Terapeutické impulsy by navíc měly být co nejpodobnější přirozeným frekvencím souvisejícím s tzv. Schumannovými rezonancemi – to jsou elektromagnetické vlny nacházející se v prostoru mezi povrchem Země a ionosférou. Frekvence těchto vln se pohybuje kolem 7,8 Hz a má být nezbytná pro zdravé fungování lidského těla. Část biorezonanční léčby může být věnována přímo působení těchto frekvencí, neboť je kvůli všudypřítomnému elektrosmogu již často nezvládáme získat přirozeně.

To vše zní velmi vědecky. Pokud člověk většinu přírodovědných předmětů na škole prospal, pravděpodobně netuší, co všechno je na tom špatně – tedy přesněji, že to je všechno úplně špatně.

Začněme třeba u kvantovky. Všechny elementární složky hmoty skutečně mají vlnově-částicový charakter, mají tedy i svoji vlnovou délku a frekvenci. Převádět tento kvantově-mechanický poznatek do makrosvěta je ale nesmyslné podobně, jako kdybyste chtěli na základě kvantového tunelování projít olověnou deskou. Vlastnosti mikrosvěta nejsou jednoduše převoditelné na makrosvět.

 V biologických i nebiologických systémech samozřejmě dochází k oscilacím – pravidelně se opakujícím jevům s jistou frekvencí tohoto opakování. Těch oscilací je velmi mnoho, mají velice rozdílný kvalitativní charakter (od tepelného kmitání jednotlivých atomů a molekul přes elektrickou činnost mozku a svalů či kmity hlasivek až po měsíční hormonální cykly nebo dokonce roční cykly řídící línání srsti u zvířat), nejsou na sebe vzájemně převoditelné, a už vůbec nemusejí být ve vzájemné harmonii (například k nalezení harmonie mezi ženským menstruačním cyklem a srdečním rytmem budete potřebovat pravděpodobně siderické kyvadélko, protože vědeckými metodami ji nenaleznete). Zjišťování konkrétních patogenů z disharmonie tělních frekvencí je tedy poněkud podivná myšlenka.

Tyto tělu vlastní frekvence navíc nelze zjistit prostřednictvím jediného přístroje; ten může zaznamenávat například elektrickou aktivitu srdečních svalů, změny kožního odporu či povrchové teploty těla, anebo frekvence zvuku vydávaného vašimi ústy. Přístroj, který by prostřednictvím několika málo elektrod dokázal zaznamenat kompletní frekvenční spektrum všech oscilací lidského těla, všech v něm obsažených patogenů, i narušení oněch přirozených frekvencí například zvýšenou mírou stresu, a navíc by od sebe všechny složky jednoznačně odlišil, je z fyzikálního hlediska nesmyslný.

Proč tohle vůbec zmiňujeme, když biorezonance klidně může operovat jenom s jediným typem frekvencí, a s tímto problémem se tedy vůbec nepotýkat? Kéž by tomu tak bylo. Biorezonanční odborníci na svých stránkách bohužel operují tu s frekvencemi elementárních částic z kvantové fyziky, tady světelnými záblesky v mezibuněčné komunikaci (naprosto minoritní záležitost), tam zase elektrickými signály, tamhle Schumannovými rezonancemi a následně ještě zvukovým vysíláním. Některé starší biorezonanční přístroje byly dokonce založeny výhradně na poslechu zvukových vln, jiné ze současných mají pro změnu možnost zapnout i zvukovou složku. Poslouchaná frekvence má mít na harmonizaci tkání a vyrušení patologických frekvencí podobný účinek jako ta elektromagnetická. Jde přitom o rozdílné typy vlnění a mechanismus účinku je asi podobně smysluplný, jako kdybyste si chtěli vyladit elektrické signály ve vašem mozku tím, že se posadíte na pláž a necháte do sebe narážet vlny o vhodné frekvenci.

I kdybychom se chtěli soustředit na analýzu a terapii jednoho jediného typu frekvencí, například na mechanické rezonanční frekvence lidských orgánů anebo na vlnové vlastnosti elementárních částic, z nichž jsou složené atomy našeho těla, bylo by zpracování takového množství informací nad možnosti nejvýkonnějších počítačů. Dodavatelé biorezonančních přístrojů sice tvrdí, že jejich zařízení dokážou odfiltrovat nepotřebné informace a k dalšímu zpracování pustit pouze ty relevantní, stále však operují s množstvím frekvencí lidských tkání a stovek nejrůznějších patogenů, tedy s informacemi, jež je nemožné ze snímaného frekvenčního spektra nijak rozlišit.

Frekvence buněk spočtené na základě vlnových charakteristik elementárních částic se navíc od sebe budou nutně lišit, protože každý atom navíc znamená další přidané vlnění každého jeho elektronu a kvarků v protonech a neutronech jádra. Buňky lidských tkání ani patogenních organismů však nejsou zcela totožné, liší se mnohem více než několika málo atomy, a vyvodit na základě kvantové mechaniky nějaký typický vlnový profil zdravých a parazitovaných jater, je tedy opět z fyzikálního hlediska nesmyl. Diagnostiku prostřednictvím biorezonančních přístrojů tak můžeme s klidným svědomím prohlásit za zcela nevědeckou.

Co se léčby týče, setkáváme se hned s několika problémy. Pomiňme výše zmíněnou skutečnost, že ani dva buněčné klony stejného parazita či lidské tkáně nejsou zcela totožné, a nemají tedy frekvenci, na niž je možné cílit. Pokud bychom nalezli způsob, jak si do těla vpravit mechanickou či akustickou resonanční frekvenci našich buněk a posílit tak jejich zdravé oscilace, pravděpodobně bychom vynalezli velmi originální způsob popravy. Naše buněčné struktury by se totiž pod vlivem takových frekvencí nevídaným způsobem rozkmitaly, což by vedlo k jejich destrukci – podobně, jako můžete pomocí správného tónu rozbít skleničku, anebo vojenským krokem rozhoupat a zbořit most.

Můžeme tedy namísto tkání cílit na parazity? Možná si říkáte, že by bylo skvělé se jich všech najednou pěkně zbavit, a tento účinek ostatně prostřednictvím fázově opačné frekvence k oné patogenní slibují zajistit i biorezonanční přístroje. Videozáznamy demonstrující tuto jejich schopnost zobrazují mikroorganismy explodující pod vlivem správně zvolených frekvencí. Pokud by ovšem ve vašem těle došlo k současnému zničení všech buněk a cyst patogenních organismů, obsah všech takto zničených buněk by se naráz vylil do vašich tkání a krevního řečiště, a způsobil by vašemu organismu vážné až smrtelné problémy.

Už prasknutí jedné jediné jaterní cysty měchožila zhoubného (drobná tasemnice, která ke svému názvu rozhodně nepřišla omylem) vede k život ohrožujícímu anafylaktickému šoku. Co nadělá synchronizovaná smrt mnoha buněk naráz si potom můžeme ověřit na případech malárie. Vyčerpávající záchvaty horečky a zimnice vracející se v pravidelných několikadenních intervalech jsou způsobeny Plasmodiem, jednobuněčným parazitem s dokonale synchronizovaným rozmnožovacím cyklem. Plasmodium napadá červené krvinky, v nichž se pomnoží; ty se následně roztrhnou a celý svůj obsah včetně sady zbrusu nových parazitů vypustí do krevního řečiště. Všechny parazitované krvinky přitom umírají současně, a krevní oběh hostitele je tak v jedinou chvíli vystaven náporu nejen obrovské vlny parazitů, ale i roztrhaných zbytků červených krvinek a veškerého jejich obsahu. Několik takových cyklů dokáže porazit na kolena i silného a zdravého člověka. A teď si představte, že by ve vašem těle najednou explodovaly všechny druhy patogenů, které jen v sobě máte. V krvi, ve střevech, v mozku, ve svalech… To zažít opravdu nechcete, je proto velice dobře, že to biorezonanční přístroje ve skutečnosti udělat neumějí.

Co se týká vyrušení frekvence, která po patogenech v těle údajně zůstává a narušuje mezibuněčnou komunikaci, tato myšlenka je založena na homeopatické teorii o paměti vody. Paměť vody skutečně existuje – po odstranění nečistoty zůstávají molekuly ještě nějakou dobu rozmístěné tak, jako kdyby tam nečistota stále byla. Pamatují si ji. Několik pikosekund (10^-12 s). Domněnka, že se v těle i po odstranění patogenů dlouhodobě uchová nějaký jejich otisk uložený v paměti tkáňové vody je tak naprosto absurdní.

Schumannovy rezonance jsou další z řady pojmů zneužitých v biorezonančních teoriích. Některé biorezonanční stránky tvrdí, že tyto vlny jsou natolik nezbytné pro lidský organismus, že jejich generátory montuje NASA do kabin astronautů. Generátory na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) jsou přitom pustá lež, a samotný vliv Schumannových frekvencí na lidské zdraví vypadá přinejmenším nepravděpodobně. Abyste mohli úspěšně zachytit nějakou vlnu, musí být délka přijímající antény v  optimálním rozmezí relativním vzhledem k vlnové délce. Anténa lidského těla je člověk sám, a jeho výška je dejme tomu 1,5 – 2 metry. Vlnová délka Schumannových vln zhruba odpovídá obvodu planety, v našem případě Země, ale Schumannovy vlny budou existovat u všech planet s ionosférou. Lidské tělo je tak svojí velikostí vůči Schumannovým vlnám zcela zanedbatelné a nemá s nimi jak interagovat.

V souhrnu zjišťujeme, že jakkoli se každý aspekt biorezonanční teorie nějakým způsobem opírá o vědecké pojmy a koncepce, překrucuje si je k obrazu svému, a dovádí je daleko za hranice čiré pseudovědy a šarlatánství. Biorezonanční terapie z fyzikálního ani biologického hlediska nedává smysl a nemůže fungovat, a ve skutečnosti také nefunguje nad hladinu placeba. Obhájci biorezonance mávají soupisy „řádných studií“, v nichž hned na úvod vysvětlují, proč je požadavek vědeckých studií omezený a nemůže dostatečně vypovídat o dané terapii. Důvěru nebudí ani akademické kvalifikační práce na toto téma, v nichž bakalářské studentky fyzioterapie v nezaslepeném pokusu na základě vlastní skvělé zkušenosti vyzkouší biorezonanci na 12 lidech (jakýkoli kontrolní vzorek chybí), a u všech si s úsměvem odškrtnou, že potvrdily zlepšení. Biorezonance byla zřídka testována nezávislými odborníky v rámci dobře nastavených experimentů; ty zpravidla její přínos nepotvrdily. Zato se stala výhodným objektem ke zkoumání pseudovědeckého jazyka, jehož užitím vysoce převyšuje množství ostatních praktik alternativní medicíny.

Rada na závěr? Biorezonanci se vyhněte velkým obloukem, a se svými potížemi raději zajděte za skutečným odborníkem. Poděkuje vám vaše zdraví i vaše peněženka.

1. kam s exponáty a jak nepřijít o vstupné v době rekonstrukce hlavní budovy;
2. jak sestavit “přírodovědnou expozici” tak, abychom neurazili katolíky. V politice je jich přece jenom dost, a takové faux-pas by nás mohlo potenciálně připravit o prostředky;
3. jak co nejšetrněji sdělit veřejnosti, že si boží milost musí zasloužit, a když už nepřispívá v kostele, zoologickým zahradám, muzejím a dalším organizacím by se nějaké desátky šikly.

Body jedna a tři by se přitom daly vyřešit značně elegantněji. Proti splnění plánu v případě bodu dva nelze mít výraznějších námitek, zadání bylo naplněno na jedna mínus: Pánové, pozor, párkrát vám tam ta ošklivá slovíčka typu “evoluce” či “společný předek” přece jenom unikla.

Tak jsme tady s těmi exponáty, šéfe. Kam vám je můžeme vyklopit?

Toto není ukázka z knížky říkanek pro tříleté děti. Toto je dětská verze popisků exponátů v Národním muzeu. Jenom ten racek u toho původně není vyfocený, ale kreslený.

Zoologická expozice nazvaná Noemova archa mne děsila názvem i pohledem už zvenčí, doufala jsem však, že mne její pojetí může i velmi překvapit. V neděli jsme si tedy s Petrem Tomkem dodali kuráže k návštěvě a překvapení se skutečně dostavilo; nepřekvapilo nás však ani tak pojetí, jako spíš jeho zjevná neexistence. Ve dvou patrech nové budovy se vyskytuje hodně hezkých zvířátek, hodně odborně znějících pojmů a… No, velký kusy dřeva. A to je vlastně všechno. Texty v materiálech k výstavě sice hlásají cosi  ilustraci nutnosti chránit přírodu, samotné pojetí výstavy tuto snahu ovšem dokonale hatí. Prezentace exponátů, informační tabule, fotky i publikace se zřejmě především všemi prostředky snaží zabránit, aby si lidé něco odnesli, ať už by mělo jít o pochopení přírodních procesů, znalosti z oblasti ochrany životního prostředí, zcela oprávněný pocit, že se jim za tu stovku vstupného vlastně ničeho nedostalo, či, chraň Bůh, něco málo z evolučních teorií.

Už samotný layout expozice je vskutku invenční. Například umístění fylogenetických stromů na chodbu vedoucí od výtahu, tedy zcela mimo samotnou expozici, jejich vyvedení v barvách co nejbližších barvě obložení, aby si jich snad příchozí návštěvníci raději ani nepovšimli či použití špatně čitelných barev písma u nejdůležitějších skupin (tam, kde se vyvinula mnohobuněčnost) chtělo invenci zcela mimořádnou, a autorovi nápadu k ní upřímně gratuluji. První náznak toho, že zjevná příbuznost některých skupin může být způsobena něčím natolik pochybným, jako je původ ze společného předka, zastrčený až někam do stručných informací o organismech zvaných Chromista, je potom bezpochyby dílem (marketingového) génia. Návštěvník, který informační tabule na chodbě před samotnou expozicí dočetl až sem, tedy do dvou třetin první z nenápadných a graficky přinejlepším pochybných tabulí, má můj obdiv. Já to, mimochodem, nebyla; mě zaujala až poslední z tabulí, graficky nejnápadnější, s výraznou, chlupatou, úžasnou, baculatou… pandou. Protože kdo by neměl rád pandy, a navíc je tím zcela jednoznačně ukázáno, že tady nepůjde jenom tak o ledajakou výstavu, ale že se budeme bavit o ochraně přírody!

Patrně nejpodstatnější, neboť závěrečná, informace úvodních slov o příběhu Archy. Biblická škola? Ne, Národní muzeum.

Zlé jazyky by mohly tvrdit, že tady, ještě před vstupem do expozice, veškerá invence končí, já tento názor ovšem nesdílím. Pravda, zvířata jsou naházena na hromady zcela neoriginálně dle jejich geografického výskytu, expozice neposkytuje žádné vyloženě nové informace, má všechny obvyklé náležitosti moderních instalací typu dětského koutku a alespoň dvou multimediálních prvků, aby bylo jasné, že se Národní muzeum novotám nijak nebrání, pro mne osobně však skýtala bohatý zdroj údivu a pobavení, a to hned od samého počátku. Vždyť kde jinde se můžete ihned za dveřmi přírodovědné výstavy dočíst tolik nového o celosvětové potopě, počíst si v patrně největším písmem z celé expozice vyvedených biblických citátech, a  připomenout si, že věda je nakonec omylná a nedokonalá, a na všechno existují různé tydlecty teórie, ze kterých si můžeme vybrat tu našemu srdci nejmilejší.

Moment zničení ohromnou silou vody prostupuje mnoha kulturami a mytologickými vyprávěními od Oceánie až po Afriku. To byl také důvod, proč se někteří domnívali, že nejde pouze o metaforu zničení a milosti, ale o líčení skutečné historické události. Tzv. diluviální geologie dokonce tvrdí, že fosilie jsou organismy pohřbené v krátké době během skutečné potopy. Další teorie hovoří o tom, že se mohlo jednat pouze o lokální událost v blízkosti Černého moře. Potopa světa tak pro mnohé zůstává i nadále na hranici mýtu a skutečnosti.

Kterak sejmout amatérského přírodovědce

Prima, úvod máme za sebou. Nic horšího už nás přece nečeká, ne? Vyjdeme si do patra a dostáváme se k panelům poukazujícím na hlavní smysl výstavy, k ochraně přírody. Teda vlastně… musíme se k němu tak trochu vrátit, je zastrčený v koutě za námi, sestavený z dalších nástěnných tabulí a narvaný pro návštěvníky výstavy zcela nepodstatnými informacemi, pro které si sem zaručeně nepřišli, a navíc naservírovanými takovým způsobem, že se patrně i nadšený environmentalista otočí na patě a bude pokračovat vstříc něčemu zajímavějšímu. Nejsem fanynkou potrhlých ochranářských sdružení typu Greenpeace nebo Hnutí Duha, ale jakkoli mám pochybnosti o duševních schopnostech jejich členů a příznivců, i oni dávno pochopili, že ochranu přírody nelze lidem servírovat definicemi národního parku, chráněné krajiné oblasti, národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní památky, evropsky významné lokality, ptačí oblasti, přírodního parku, významného krajinného prvku… už spíte? Tak se pěkně probuďte, musíme si přece ještě něco povědět o vyhynulých, ve volné přírodě vyhynulých, kriticky ohrožených, ohrožených, zranitelných, téměř ohrožených, málo dotčeých, nedostatečně prozkoumaných a nevyhodnocených druzích, vysvětlit si, co je to Natura 2000, pochopit, jak moc toho pro ochranu naší přírody dělají muzea, zoologické zahrady a další instituce… a to vše jenom na několika metrech čtverečních, za pouhou stokorunu vstupného! Vítejte v Národním muzeu! A komu to nebude málo, může si ještě v naší interaktivní prezentaci prohlédnout zvláštnosti a významné informace o 400 evropských národních parcích. To by bylo, abychom insomniakům nepomohli. Musím říct, že jsem nakonec ráda, že ona tabule v době naší návštěvy nefungovala. Myslím, že by mi nestačilo ani těch deset deka práškového kofeinu, co si nosím v batůžku pro chvíle nouze.

Nesmyslné výkřiky retardovaného racka jsou paradoxně jednou z nejsrozumitelnějších částí expozice. Ty a hezká barevná zviřátka. Nakonec všichni jsme sem přišli kvůli krásným barevným zviřátkům, no ne?

V podobném duchu školometských definic a termitů pokračuje i zbytek výstavy. Sice chápu, že se autoři potřebovali pochlubit svými brilantními znalostmi zoogeografických pojmů, nejsem si ale jistá, že by právě toto mělo být hlavním východiskem plánování konceptu informačních tabulí a výstavy vůbec. Když je navíc v poměrně omezeném prostoru expozice vysvětlen tu stepní biom, tam pelagiál, a tuhle zase nearktická podoblast holarktické zoogeografické oblasti, i dospělec bude raději koukat na nesmyslné a s exponáty mnohdy nesouvisející dětské říkanky pronášené patrně retardovaným rackem chechtavým. Ty si aspoň zapamatují.

Jedna ze základních pouček marketingu se opírá o nutnost znát své cílové publikum. Marně přemýšlím, komu je tato výstava vlastně určena. Tedy mimo katolíků, ti jediní musejí hýkat blahem: zvířátka na palubě jejich oblíbené pohádkové kocábky, to vše doprovázené praktickou ukázkou složitosti a nesrozumitelnosti vědeckých blábolů kolem. Obdivujte stvoření, kašlete na historky o evoluci, a všichni budeme šťastní. Praktické a snadno uchopitelné informace o ochraně přírody či o konceptech fungování přírodních jevů pro dospělé? Zábavné poučky z tajů naší přírody pro děti? Ale kdež. Pro dospělé tu máme odstavce a odstavce imitující středoškolské či dokonce vysokoškolské učebnice, přičemž srozumitelnější části textu vypadají asi takto:

Biom představuje dílčí oblast biosféry, charakterizovanou určitým typem biotických (tedy z oblasti živé přírody) a abiotických (z oblasti přírody neživé) podmínek. To znamená klimatickými a hydrobiologickými faktory a půdními i geologickými poměry, které dávají vzniknout určitým charakteristickým typům rostlinných a živočišnýh společenstev. Suchozemské biomy jsou definovány podle globálního rozšíření vegetačních typů, které jsou určovány globálním klimatem, půdou a dalšími fyzikálními faktory prostředí. Celkem rozlišujeme deset základních biomů.

Komiks ze stránky answersingenesis.org umí prezentovat myšlenky kreacionismu široké veřejnosti mnoha věkových kategorií. Naše Národní muzeum poučný komiks sice nezvládá, zato však svede splnit vlhký sen mnohého kreacionisty ztvárněný v tomto stripu téměř dokonale. No dobře, pár ošklivých slůvek jim v expozici uteklo, ale moc jich nebylo.

Pro děti zase, jak se dočteme v brožurce, nabízí přírodovědná výstava racky a mořeplavbu. A není to málo, Antone Pavloviči?

Děti na palubě Archy Noemovy provádí veselý racek chechtavý, se kterým se setkávají nejen během prohlídky expozice, ale také při dalších aktivitách. Děti mohou navštívit dětský koutek, kde se dozvědí o Noemově příběhu. Naučí se určit, jaké počasí je vhodné pro plavbu, a díky hře vyplují, podobně jako Noe, za záchranou zvířat.

Zda je takovým vhodným počasím pro vyplutí 40 dní a 40 nocí trvající blizzard vedoucí k celosvětové potopě jsem raději nezjišťovala. Myslím, že na mrtvici jsem zatím poněkud mladá. Ale raději k tomu komiksu. Jak starý dítě si, kruciš, u lva v muzeu potřebuje číst popisky typu: “Lev vše hlídá, nad vším bdí, / v hřívě snídá i večeří,” nebo si u vzorků kyjovek a hvězdic prohlížet komiks, ve kterém se racek ponoří do moře v potápěčské masce, načež ho želva napíchne na rybářský háček, páč chce zjistit, jestli se taky dá ulovit jako ryba? Informační hodnota dětských komiksů je nulová, říkanky vhodné tak pro děti do pěti let, a umístění ve výši očí maximálně tak pro ty, kteří ještě číst neumí. I kreacionisté umějí dělat vizuálně poutavější a poučnější komiksy, minimálně v nich dovedou vystihnout nějakou myšlenku, ale takovou kreativitu od pracovníků našeho Národního muzea asi požadovat nemůžeme, ještě by zastínili skvěle podané inteligentně-designérské materiály našich i zahraničních šiřitelů jediné pravdy a zlákali by mladé generace k úpadkovému životnímu stylu vědců či — hůře — ateistů!

A propos zoo jako archa. Nevím, zda si autoři výstavy připadali tak nesmírně originálně, že je ani nenapadlo, že už tuto metaforu mohl někdo použít před nimi, a trochu zapátrat a následně jej aspoň no… zmínit? Nakonec, člověk, který se pravděpodobně jako první zasazoval o koncept zoo jako ochranářské organizace, jednu takovou založil, napsal desítky knih o přírodě, je znám z nejrůznějších televizních pořadů pro mladé i staré, a na rozdíl od autorů výstavy věděl, jak lidi pro ochranu přírody nadchnout, si možná alespoň malilinkatou zmínku zaslouží? Je to nějakej Durrell. Gerald Durrell. No dobře, prostor pro pochybnosti: Milí tvůrci, pokud jste jej někde malým písmem přece jenom uvedli, omlouvám se za svou nepozoronost. V Průvodci výstavou, v brožurce, ani v Listech z lodního deníku jsem takovou zmínku každopádně nevypátrala.

A tahle krysa se jmenuje Táňa

Umístění evolučního stromu mimo samostnou expozici a intenzivní snahu nevysvětlovat a pokud možno ani moc nezmiňovat evoluční koncepty už jsme probrali, opět se můžeme s nadějí v hlase ujistit, že horší už to fakt být nemůže. Po vysvětlení evolučních fenoménů stylem

Učebnicovým příkladem takzvané adaptivní radiace, kdy se jeden druh rozrůznil na řadu odlišných morfologických forem využívajících různé typy prostředí a potravních zdrojů, jsou takzvané Darwinovy pěnkavy (podčeleď Geospizinae). Jejich původ dodnes nebyl uspokojivě vyjasněn, pěnkavy to však nejsou.

(Tučným písmem se snažím naznačit části textu, u nichž mi fakt spadla čelist. Takzvaná adaptivní radiace (použito stejně jako u Darwinových pěnkav, kde jde zjevně o chybné označení z hlediska systematiky), rozrůznění do forem, nikoli zcela separátních druhů (hlavně neurazit zastánce mikroevoluce v rámci “typu”), a nakonec dodatek, že učebnicový příklad je vlastně velká neznámá a i to označení máme blbě.)

Národní muzeum se učí u zkušených. Inteligentně použité narážky na evoluci sice zaměnili za neinteligentně vpašované zmínky o Arše, ale měli bychom být vděční i za ty první drobné krůčky. Za pár desítek let už z nich jistě budou schopní kurátoři moderních přírodovědných sbírek.

už jsem byla, pravda, poněkud apatická a lecjaký lehký přešlap mi mohl uniknout. S trochou snahy, dobrého naladění a možná pod vlivem několika litrů alkoholu jsem mohla výstavu vnímat smířlivě třeba jako kolega (který k tomu ovšem onen alkohol nepotřeboval): “Expozice je sice maličká, ale pořádně precpana krásnými zviratky, esteticky velmi zdařilé. Příběh archy byl jako nosná metafora pro dnešní plán záchrany ohrožených druhů.” Od Národního muzea sice očekávám něco víc, přece jenom i při vší shovívavosti celá záležitost působí spíš jako regionální expozice otevřená u příležitosti vyhlášení nového národního parku, ale proč ne. Sem tam chybka, nu což. Ovšem u tabule nazvané Ti, kdo se na Archu nevešli, mi úsměv na rtech zamrzl definitivně a smířlivost už ode mne nikdo fakt čekat nemůže. Milí autoři výstavy, jste si opravdu, ale opravdu jisti, že použití jednoho z nejnesmyslnějších, a přitom nejčastěji omílaných kreacionistických argumentů v názvu panelu o vymřelých druzích je vhodnou volbou pro expozici Národního muzea? A pokud nikoli, je to chyba z nepozornosti, anebo jedete zcela záměrně v linii nastolené hned na začátku tou diluviální geologií jakožto jednou z mnoha vědeckých teorií? A pokud je to omyl, jak vysvětlíte to pokračování? Násilné a šroubované zmínky o Arše v nejednom z nástěnných panelů, celé rádobypřírodovědné texty opřené právě o metaforu Archy, Archa vsunutá dokonce i do schematického znázornění vymírání druhů v době krize? Aneb výňatky ze strany “Osudy druhů během krizí ekosystémů” z Průvodce výstavou:

Pro názornost je uvedeno také podobenství, které výskyt zkamenělin během krize přirovnává k plavbě na Noemově arše.

• Vymřelé druhy. Tyto druhy jako by se na palubu Archy vůbec nedostaly.
• Dosluhující druhy. Tyto druhy jako by se na palubu Archy dostaly, ale uhynuly během plavby nebo krátce po vylodění.
• Původcovské druhy. Tyto druhy jako by vznikly na palubě Archy během plavby. Z jednoho naloděného druhu se vylodilo více druhů, a ty pak dále prosperovaly.
• Krizové druhy. Tyto druhy jako by nebyly vidět ve frontě čekající na nalodění a dávají o sobě znát až na palubě. Během plavby buď vymírají a vylodění se už nedočkají, nebo palubu nepozorovaně opustí.
• Přeživší druhy. Tyto druhy jako by byly vzaty na palubu Archy, přestály plavbu a po vylodění daly vznik dalším druhům.
• Elvisovské druhy. Tyto druhy jako by nebyly přizvány na palubu Archy, ale po vylodění se z jiného záchráněného druhu vyvinuly jako nové a velmi podobné těm, které nepřežily.
• Lazarský druh. (Gramatická konzistence npkc? On byl jenom jeden?) Tento druh jako by se nenápadně dostal na palubu Archy, kde se schoval a po plavbě se nikým nepozorován zase vylodil a ve vhodných podmínkách dál prosperoval.

Proč??? Pořád omyl? Opravdu si myslíte, že toto přispělo k pochopení a zapamatování si daných pojmů? Fakt jste to nedokázali vymyslet lépe?  Je vám jasné, že na prostoru ušetřeném nezveřejněním těchto nesmyslů jste mohli krásně vysvětlit něco z teorií a faktů spojených právě s vymíráním, ať už minulým či současným (mnohá z “podobenství” jsou delší než samotný vysvětlující text)? Odkdy používáme ve vědě podobenství? Jak se z jednoho druhu vyloďuje více druhů? A kdo vám zavazuje tkaničky? Samé otázky…

O popis takzvané adaptivní radiace jsem se už podělila. Chápu, že jej tam alespoň nějak narvat museli, když už se mezi exponáty náhodně vyskytly objekty s lakonickými názvy typu Rajky (různé druhy). Sice jsem si nepovšimla, že by k vysvětlení došlo někde v dosahu těchto exponátů, ale to může být chyba mé vlastní nevšímavosti. Někde zmínka o takzvané adaptivní radiaci padla, takže vlk se nažral a krysa zůstala v regálu s dalšíma krysama a nějakejma divnejma opičkama – tady už snaha o pochopení vývoje organismů ovšem na tak úrodnou půdu nepadla.

Tvůrci výstavy napomáhají skutečnému poznání vynecháním zbytečných zmínek o evoluci. Vědecký pokrok level Národní muzeum.

Víte, co nechápu? Jak může někdo dostat do jednoho malého regálu tanu, poloopici, opici a další dvě krysovitá stvoření, a přitom docílit toho, aby si nikdo z návštěvníků z dané části výstavy skutečně nemohl odnést nic jiného, než jé, dvě hezký vopišky, a ňáký tři krysy někde v ňáký voblasti, jejíž jméno si nepamatuju. Ano, i tohle je naše přímo biblicky zázračné Národní muzeum, jehož zaměstnance ani nenapadne, že už jenom v týhle blbý skříni šlo zmapovat celou větev savců vedoucí až k primátům a člověku. Nebo možná napadlo, ale oni řekli: “NE! Radši naházíme nahoru poloopici, doprostřed tanu, a dolu nějaký dvě krysovitý potvory a opici, a nahoru nalepíme název zoogeografický voblasti, kterýho si beztak nikdo nevšimne, páč je naškrábanej na skle někde v horním rohu. To je zmate!” Jenom je umístit na úhlopříčku a za ně na zadní stěnu nalepit šipku, nebo nedej Bože, skutečnej zjednodušenej strom! Ale nope, moc práce. Radši zoogeografičtí termiti do každé rodiny a vitríny! Moooc termitů, termiti mooooc užitečná (otrávený otravná návštěvník pak neklást nebezpečná otázky).

 Kapybara, to přerostlé morče

Další z věcí, které mne na všech těch informačních teoriích a popisech zaujaly, je kontrast mezi složitostí, zjevnou “zbytečností”, bezradností či absurditou přírodovědně laděných popisků a jednoduchým a lidským sdělením oněch na Bibli narážejících částí. Namátkou několik příkladů:

Pouze potřebné znalosti, vzdělání, jakož i pochopení skutečného místa člověka na Zemi mohou onu pomyslnou potopu lidské rozpínavosti zastavit.

Co přesně je to skutečné místo člověka na Zemi podle tvůrců výstavy? Správce pověřený starostí o tuto planetu a veškerý život na ní dle Božího plánu?

Bůh se rozhodne pro zničení všeho tvorstva kvůli lidské zlovůli a zlému jednání. Lituje, že ho stvořil, a pouze Noe u něj nalézá milost. (…) Je to příběh stvoření života i jeho zničení. Je to příběh viny člověka i naděje pro budoucnost. Po tisíciletí připomíná člověku možnost katastrofy zahrnující zničení všeho živého.

Aneb nehřešte, proste o Boží milost, všechno je to vaše vina (na mysl se mi krade nedávný Petrův článek o přednášce prof. Sokola a právech jen pro ty, kteří se cítí být dlužníky), a když se nepolepšíte, všechen život na planetě bude kvůli vám zničen (což je, mimochodem, samozřejmě ohromná blbost. Netušila jsem, že i Národní muzeum má dnes v popisu práce hlásit blížící se apokalypsu).

Zachraňující Archa je v křesťanském výtvarném umění alegorií církve a symbolikou dřeva (kříže).
(…)
Archa je vykládána jako symbol pro církev – prostor pro ty, kterým se dostalo milosti.

Takže aby nedošlo k mýlce, ty ohromné dřevěné útvary, mezi nimiž se procházíte, a které na vás svítí oknem i ven z budovy, to je kříž, normální křesťanský kříž, který je vám vědomě vnucován do zorného pole. V rámci přírodovědné expozice se procházíte něčím, co má symbolizovat církev. Dusáte si v jejím lůně, čtete si v ní biblické citáty, jste bombardováni zmínkami o Boží milosti a shovívavosti (chvíli počkal, než všechny utopil! Jak šlechetné!), je vám předkládáno, že právě na základě inspirace z Bible můžete pomoci zachránit svět. Přírodovědná expozice jak víno. Nebo krev Kristova? Teď nevim…

A teď k té přírodovědě.

Reprezentanti říše Excavata jsou jednobuněčné organismy s bičíkem, který prochází břišní rýhou. Vedle krásnooček sem řadíme původce různých chorob či parazity (Tripanosoma, Trichomonas, Giardia, Naegleria).

Ok. Tak kde začít. Nejsou to jen jednobuněčné organismy (arkasidní hlenky), ne všechny mají bičík procházející břišní rýhou. Možná vůbec nejsou monofyletickou říší. Ti původci různých chorob či paraziti jsou ve skutečnosti parazitičtí původci různých chorob – to nejsou dvě různý skupiny (v ekologickém smyslu), to je jedna skupina. Třeba viroví či bakteriální původci chorob sem zjevně nepatří. Plus by se slušelo uvést, že jen některé parazitární původce chorob. U ostatních říší žádní zástupci uvedeni nebyli (chápu to správně, že autoři nevěděli, co o Excavatech ještě dodat, tak tam aspoň našvihali zástupce, protože jinak by to bylo moc krátké?), a při této formulaci to může vypadat, jako kdyby sem byli řazeni všichni parazitičtí původci chorob. Ti se přitom vyskytují napříč všemi eukaryotními říšemi. Mimo úzké excavátní téma ještě zmíním, že na tabuli zcela chybí základní rozdělení na prokaryota a eukaryota, o (částečně?) mimo doménu života stojících virech ani nemluvě.Mohlo by jít o takřka dokonalou mystifikaci, kdyby tedy hrozilo, že si to někdo přečte.

Z ryb je pro Austrálii jedinečný bahník australský unikátní svým jediným plicním vakem (jihoameričtí a afričtí bahníci mají plicní vaky dva).

Bahník australský (Neoceratodus forsteri), 400 milionů let stará nozdratá ryba. Tzv. živá fosilie jíž současná existence žaber i plicního vaku umožňuje přežít ve vodě chudé na kyslík; díky primitivnímu plicnímu orgánu, který se vyvinul z plynového měchýře, vydrží několik dní bez vody. Z cyklu “Co se v Národním muzeu nedozvíte”.

K čemu jsou nebiologicky vzdělanému člověku takové útržkovité informace? Pokud bude podobné texty vůbec číst, co si asi teď myslí? Co je to bahník? Ryba s plicním vakem? Počkat, vono je jich víc? A některý mají ty plicní vaky dva? Cuže? A proč? Podotýkám, že např. v Průvodci výstavou není bahník ani na obrázku, natož aby se tam vyskytla alespoň drobná poznámka o krásné ukázce možného evolučního mezičlánku v podobě ryby dýchající vzdušný kyslík.

Kromě nových popisů dochází i k nečekaným objevům ve skupinách považovaných za dobře známé. Herpetologický tým např. v roce 2010 prokázal, že na území České republiky nežije jen jeden druh slepýše, ale vyskytují se zde druhy dva.

Tahle sekce by se mohla jmenovat “Kapitoly ze vzrušujícího života zoologů aneb Za tohle nás platíte”. Víte, drazí autoři, objevování nových druhů a mapování naší fauny skutečně důležité je, návštěvníkům byste však možná měli vysvětlit proč. Oni se to na základních školách, v učebních oborech, či při studiu marketingu a mediální komunikace neučili. A jenom málo z vašich návštěvníků se může pochlubit doktorátem ze zoologie (ostatně po přetrpění výstavy od začátku do konce doufám, že se vám návštěvníci s doktorátem z biologických oborů vyhnou širokým obloukem. Nemuseli by to přežít.)

Tak to by snad stačilo. Víc vás děsit nebudu. Rozloučím se s vámi krátkým shrnutím a jedním závěrečným citátem z materiálů k výstavě. Bez informace v něm ukryté byste nemohli žít, a autoři výstavy by zas nemohli žít s pomyšlením, že by je snad někdo mohl podezírat z neznalosti Darwina. Nadpis této poslední části mého poněkud obézního příspěvku, mimochodem, volně parafrázoval patrně nejužitečnější ze všech výroků retardovaného racka – ano, pokud jsou vám tři roky, takto si skutečně nejlépe zapamatujete molče a kapybalu. Škoda, že v tomto věku ještě neumíte číst, takže bez této informace přeci jen přežít musíte *moc smutnej smajlík*.

Shrnutí. Představte si muzeum, jehož vedoucí tým je složen převážně z kreacionistů. Mají za úkol sestavit přírodovědnou expozici, kdyby však celý koncept pojali v souladu s inteligentním designem, vědecky ladění sponzoři by jim utnuli financování. Mezi zaměstnanci mají navíc několik rejpavých biologů, kteří jim jejich krásnou vizi o stvoření kazí nějakou otravnou pravdou. Výstava zcela v souladu s přírodovědným poznáním je z hlediska morální výchovy návštěvníků nevhodná, kreaci-naklonění sponzoři by z ní také nebyli nadšení. Co teď? Úkol zní jasně. Přírodovědná expozice, v níž jsou občasné zmínky o evoluci povoleny, ale jen pokud je co nejvíce nakřížíte s biblickým vyprávěním a ilustrujtete na nich trivialitu a nesrozumitelnost vědeckého uchopení reality. Pozadí výstavy Archa Noemova je možná mírně odlišné, takto přesně však působí výsledek. Hele, hezký zviřátko, hele, odpornej termit, hele, retardovanej racek… dejte nám groš aspoň za snahu! Nevím, zda je horší představa, že takto znělo zadání, anebo alternativní verze, že je tohle všechno prostě jenom omyl – nikdo se jednoduše nestaral dost na to, aby se nad jednotlivými částmi i celkovým dojmem alespoň na chvíli zamyslel.

Tip na exponát, který by pomohl dotáhnout koncept expozice Archa Noemova k dokonalosti. Opravdu mne mrzí, že jsem jej v průběhu výstavy nikde nezaznamenala. Po panelu informujícím o fosilních druzích, jejichž nástupci se již na Archu nevešli, jsem jej očekávala za každým rohem. Vyvolávat v návštěvnících takové falešné naděje považuji za velmi neslušné a nehodné slovutné instituce, jakou Národní muzeum bezpochyby je.

Národní muzeum mělo před sebou úžasnou příležitost sestavit ze svých exponátů dočasnou výstavu, která by mohla představit zajímavé biologické koncepty, poučit a zaujmout návštěvníky, využít svoje zdroje zcela originálním způsobem. Všechny prostředky tam jsou! Jenom to trochu jinak přeskládat, více se zamyslet nad jednotlivými panely, místo Archy udělat HMS Beagle a plavbu za poznáním, které nám ve svém důsledku pomáhá chránit mizející živočišné druhy. Na zcela stejných exponátech, dokonce i se zcela stejnou debilní lodí, bylo možné zároveň ilustrovat evoluční procesy, když už výuka evoluce v posledních letech dostává až děsivým způsobem na prdel, a zároveň ukázat, kterak přesně poznání areálů výskytu či způsobu života jednotlivých druhů pomáhá v jejich ochraně. Místo toho nám byla předvedena panda a politicky korektní výstava, z níž ochrana přírody vychází převážně jako děsná nuda, a evoluce převážně jako děsnej bordel. Díky. Z celého srdce děkuji tvůrcům výstavy, že nám evolučním biologům, kteří se snaží, seč můžou, aby se mezi veřejností rozšířily alespoň nejzákladnější koncepty evolučního smýšlení, tak hezky rozšlapalo bábovičky. Takový reality check pro nás naivy, kteří stále ještě věříme, že je něco takového možné, se hned tak nevidí. Nalevo máte za odměnu tip na jeden exponát, který vám ve sbírce chybí. Myslím, že by vám moc dobře zapadl do konceptu.

Slíbený citát z materiálů na závěr. Nevěřili byste, čemu všemu ti biologové dneska věří!

Někteří přírodovědci dokonce věří, že kdyby Charles Darwin navštívil nejdříve Kanárské ostrovy, došel by na nich ke stejným evolučním závěrům jako na Galapágách.

Poznámky:

Použité citáty pocházejí z výstavy samé (rackovy rýmovačky), brožurky rozdávané u pokladen, a z publikací Průvodce výstavou Archa Noemova a Listy z lodního deníku. Za případné překlepy a nepřesnosti se omlouvám.

Odporní termiti jsou místo odborných termínů používáni záměrně, a to v souladu s jejich skutečným využitím v rámci výstavy.

Autorka nenese vinu za poškození vašeho zdraví následkem přečtení tohoto textu, zejména pak citátů z muzejních publikací. Před návštěvou samotné výstavy pak důrazně varuje zejména nositele diplomů z přírodovědných institucí.