Problém přece není v tom, že 10 Kč denně je brnkačka.
Problém je v tom, že u nás řada lidí nemá na jednorázovej výdaj přes 3,5 tis. A potom přeplatěj několikanásobek – už teď, před zdražením.

Podle Českého statistického úřadu mělo v roce 2023 21,5 % lidí v ČR příjem pod 15 tis. čistého, a dalších 23 % mělo 15 až 20 tisíc.

Setkala jsem se s názorem, že když 20 % lidí nedokáže mít stranou odložené peníze, kdyby se jim například rozbila lednička, jsou to neinteligenti. Protože přece musej umět přizpůsobit svý výdaje svým příjmům.
Ve skutečnosti to znamená, že minimálně¹ 1,5 % našich lidí dokáže odkládat peníze stranou, i když mají čisté příjmy pod 15 tisíc měsíčně. Naše populace je geniální!²

Prostě řada lidí nedokáže vytáhnout z peněženky 3,5 tis. najednou. I když jinak přeplatěj. A jo, hodně přeplatěj. Je to úplně stejný, jako když si koupíte co pár měsíců boty za 500, i když se za chvíli rozpadnou, místo abyste si koupil boty za několik tisíc, který vám vydržej věky. Totéž s oblečením, totéž s domácími spotřebiči… A na dovolenou si vezmete půjčku, kterou pak splácíte několik let po kouskách a rovněž ji přeplatíte, často i násobně, když jste finančně méně gramotný. Vítejte ve světě lidí bez peněz.

Finančně méně gramotný.

Ha, to je jistě příčina. Ne, ještě si nemůžete zavolat do Švédska o Nobelovu cenu za ekonomii a za mír současně, protože jste vyřešili problém chudoby. Určitě to totiž není celá odpověď. Problém je v tom, že když máte fakt hluboko do kapsy, myšlenka, že si máte zároveň střádat na tu lítačku, boty, novou ledničku i kostým do práce, nefunguje, protože i když střádat na tu tramvajenku jsou přece jenom nějaký tři stovky měsíčně, a to nic není, všechny ty věci v součtu jsou na nízkopříjmového moc. Tak co má udělat, když se mu rozpadly ty poslední boty za 500 Kč, a několik tisíc ještě nenašetřil, chodit bos? Proto se hovoří o ceně chudoby a ne jenom o tom, že jsou všichni chudí úplně blbí a finančně negramotní…

Další dobrej joke pak je, když si ti chudí, co mají dvě práce, aby zaplatili mj. tu cenu chudoby, mají psychické problémy ze stresu, aby uživili rodinu, a po večerech lepí díry ve stropě a zašívají staré oblečení, protože na nové nemají a to levné se rozpadá, mají po večerech dodělat školy, aby mohli nastoupit do lépe placeného zaměstnání.

Nemám ráda to slovo privilegium v mnoha současných kontextech. Člověk není privilegovanej jenom proto, že je bílej chlap, někdy možná i naopak, zejména, pokud má nějaký znevýhodnění, který není na první pohled vidět. Ale zrovna v tomhle je ten privilegovanej pohled relativně dobře zaopatřenejch lidí strašlivě znát.

Má to řešení?

No asi má, ale ne jedno, bude se to muset řešit kombinací více přístupů.

Jedna věc je furt ta pořádná výuka finanční gramotnosti na školách. To by měl být naprostý základ. Ale počítejte s tím, že tohle řeší spíš problémy střední třídy třeba se zbytečným zadlužením pitomým úvěrem, vyhazováním jídla a podobně. Ti zcela bez peněz nemají s čím nakládat rozumně, nemusejí být vzhledem ke své situaci zcela při rozumových schopnostech (ten permanentní stres by dost možná srazil do kolen i vás, a můžete mít klidně PhD z ekonomie), a mohou být okolnostmi vyloženě vhozeni do volby mezi louží a okapem.

Za druhý bychom měli mnohem víc kontrolovat zmrdy, kteří na chudobě vyloženě rejžujou třeba nesmyslnými nebankovními půjčkami. Jasně, postupně se něco řeší. Třeba ty dětský exekuce za poplatek nezaplacený zákonným zástupcem byly fakt peklo. Ale o moc dál než do očistce jsme se v tomhle zatím neprokopali.

Třetím bodem je ale i zvýšení úrovně sociálního státu. Mnohdy to, že se člověk musí rozhodovat, zda si v prosinci koupí lítačku na další rok, nebo dá dětem pod stromeček zimní boty, když do těch předchozích už jim teče, nezávisí na jeho lenosti a nevzdělanosti, ale třeba na tom, že mu najednou někdo v rodině vážně onemocněl a vypadl příjem i dva (když dotyčný navíc potřebuje celodenní péči).

A čtvrtá věc, která s tím souvisí, je snížení nerovnosti v přístupu je vzdělání. To je pro budoucnost naprosto zásadní. A obecně nezašlapávání potenciálu mladý generace, i třeba co do nakládání s talentovanejma.

Problém s perspektivou.

Jako nezlobte se na mě, ale když třeba dobře postavenej markeťák, ekonom, ajťák a podobně řekne, že měl taky chvíli hluboko do kapsy, a přece to všechno v pohodě zvládal, je to pořád ještě na hony vzdálené situaci řady lidí u nás.

Máte vzdělání? Máte rodinné zázemí? Máte takzvaný sociální kapitál (síť kamarádů, kteří vám mohou půjčit, dohodit vám levnější nájem, zaměstnat vás nebo vás někam doporučit?), nesete si z dětství minimum traumat (někdo vás občas seřval, jasně, ale netrpěli jste hladem, nebyli jste permanentně šikanovaní, váš otec nebyl agresivní alkoholik?). Jste privilegovaní. Bez ohledu na to, jestli jste pár let v životě počítali každou korunu.

Dítě z rodiny, která neví, jestli zaplatit raději boty nebo lítačku, tohle často nemá – možná má jen něco (typicky třeba rodiny lidí z pomáhajících profesí ve městech mají hluboko do kapsy, ale mají obrovský sociální kapitál), možná nemá vůbec nic. Mnohdy už od základky nemá klid na učení (doma je zima, rodiče můžou být problematičtí, nebo jim musí dost zásadně pomáhat s chodem domácnosti, protože oni mají ta dvě zaměstnání), navíc se mu blbě učí, když má hlad (to už snad konečně trochu řešíme těmi obědy zdarma), takže mnohdy končí na učňáku bez maturity dávno předtím, než by se mohlo samo s vypětím všech sil protáhnout vysokou školou. Barák se mu rozpadne, než by ho stihlo zdědit, do společnosti lidí, kteří mají na to ho případně podržet, se z vyloučených lokalit fakt špatně dostává.

Plus zatímco mladí z bohatších poměrů se můžou pár let uskrovnit s vyhlídkou na zlepšení, až si k tomu VŠ diplomu přidají pár let zkušeností a tím dosáhnou na lepší práci, řada těch chudších tuhle vyhlídku moc nemá. Spíš se budou pár let uskrovňovat, aby měli na novej sporák, a pak jim spadne na hlavu střecha… a tu už ze svýho neopravěj. Tak si půjčej. Místo odkládání na sporák budou splácet úvěr. A pak se konečně rozbije ten sporák.

Plus zdravotní a psychické problémy jako bonus k chudobě. Nemůžete jít k soukromými zubaři, nemůžete si zaplatit psychoterapeuta, nemáte kontakty na lepšího lékaře, když ten váš náhodou stojí za prd. Zato máte kvůli permanentnímu stresu i problémům v dětství rovnou víc problémů do začátku. Bonus vyhrává člověk s handicapem, byť třeba mírným, neurodivergencí, „špatným“ etnikem…

A jistě, existují výjimky, který se tím vzděláním sami prokopou, ale to úsilí, který do toho musejí vložit, je naprosto nesrovnatelný s tím, co mají mladí z lepších poměrů – fakt není jejich neakceptovatelný selhání, když to všichni nezvládnou.

Dokud nějakým způsobem nevykompenzujeme tyhle okolnosti, za který mladý chudý lidi fakt nijak nemůžou, můžeme se stokrát bít v prsa, jak my přece dovedeme chvíli fungovat na rohlíkách, když je do vejlplaty daleko, a jak by stačila trocha odříkání cigaret a hned by bylo na lítačku. Jsem ráda, že už se začaly řešit třeba studentský půjčky, ale co si budem… to je zatím jenom malý potenciální zlepšení, v tomto ohledu je potřeba dělat mnohem víc.

Líbil se mi nedávno ten experiment jednoho youtubera, co si na chvíli odložil své peníze s tím, že se vlastní snahou vyškrábe zpátky nahoru. Chvíli mu to šlo, pak jeho otec vážně onemocněl a on dostal zdravotní problémy, asi umocněné tím krátkodobým přežíváním v chudobě. A bylo po experimentu – a to se zatraceně snažil to dokopat. Přerušeno pro složitou životní situaci. Ten chudej, co mu bouchnul život do ksichtu, bohužel experiment přerušit nemůže. A nemá do začátku vzdělání, zkušenosti, a předchozí život relativně v bavlnce.

Co si z toho vzít?

Že máme volit komunisty a echt socialisty, protože za komoušů přece bylo líp? To jste se posrali v kině. Ne, nechceme lidi s handicapem zavřít zpátky do ústavů, neurodivergenty označit za retardy a poslat je do zvláštní školy spolu s Romy bez ohledu na prospěch, duševní problémy řešit self-medikací alkoholem… Ne, nebylo líp, a nikdy s nimi líp nebude. Naopak můžou za řadu problémů dnešní společnosti. Ani 35 let nestačilo, abychom se z toho marasmu³ úplně vzpamatovali.

Že se máme dát zcela nalevo, rozdávat dávky na potkání, a ze všeho nejvíc feministkám, protože ty jediné ví, co je pro nás dobré? Budete se divit, ale ne. Na to se nedá vydělat. Je to nespravedlivý, nemotivační, a nepočítá to s omezenými zdroji.

Potřebujeme nastavit systém tak, aby se ze sraček dalo vyhrabat, a aby se startovní čára alespoň trochu srovnala pro lidi, kteří jsou do sraček zapadlí už od dětství po krk, po kolena, po kotníky, a ty, co stojí na dobře zameteném a vydlážděném chodníku.

Ale to bude strašně drahý, ty zakuklenej levičáku!

Nabídnout dětem z vyloučených lokalit oběd zdarma, studovnu, kde si můžou v klidu a teple udělat úkoly, družinu, kde nebudou šikanované, bude to něco stát. Ale možná neskončí většina z nich se základní školou a na dávkách. A víte co: možná nám potom na daních ještě víc vrátí. A jejich děti budou mít taky ulehčený start, protože už nebudou ze socioekonomicky slabých poměrů. Takže nebudeme muset řešit jejich vzdělání a dávky. Tahle zpětná vazba se více než vyplatí.

Umožnit lidem v hmotné nouzi (když už ne všem) jezdit za nízkou cenu nebo dokonce zdarma, bude něco stát. Ale možná to bude stát méně, než když si (zcela správně) spočítají, že mizerný plat mínus vysoké náklady na dojíždění < příjem z úřadu práce. Nebo když budou jezdit na černo, protože už na ty lístky mít prostě nebudou, a najedou do kolejí krásné dluhové spirály. Nebo si myslíte, že nás větší chudnutí populace vážně nic nestojí?

Zlepšit sociální služby například pro lidi, kteří se doma celodenně starají o nemohoucí blízké na takovou úroveň, aby to nebyla práce 24/7 za menší než minimální mzdu a bez odpočinku, možná nemusí být ani tak nákladné: třeba si to budou moci dovolit ti, kteří mají dnes blízké v LDN, hospicech apod., protože sami musejí chodit do práce. Náklady na takovou péči jsou násobně dražší než na péči v domácnosti, a daně běžného zaměstnance ten rozdíl nepokryjí. O každého takového člověka, o nějž pečuje stát, méně = ušetřené peníze. A to dokonce i když část těch peněz necháte pečujícím, a zaplatíte dostatek pracovníků domácí péče, kteří umožní pečujícímu nepečovat těch 24/7, ale mít třeba práci na částečný úvazek, a tak se udržet v kontaktu s profesí, aby se do ní mohli vrátit. Jak to? No najednou neřešíte třeba provozní náklady takové instituce.

A tak dále, a tak dále.

Není třeba slepě rozdávat plnými hrstmi komukoli, kdo si ukáže do úst. Ale je možné pomoci těm, co si pomůžou sami. Není to vodění za ručičku neschopných jelimanů, jak si představují někteří salonní pravičáci, ani odporný kapitalismus, který chce z každého vyrazit hlavně práci pro systém, jak si představují někteří salonní levičáci. Je to zohlednění toho, že každej máme trochu jiný startovní podmínky, a že pokud chcete, aby každej byl zodpovědnej za svůj život, je dobrý mít na životní dálnici nějaká odpočinková parkoviště, na kterých můžete vyměnit prasklý kola, opravit ruční brzdu zaseklou v poloze zataženo, a ucpat tu díru ve střeše, ze který vám během řízení v pravidelných intervalech odkapává močůvka z před vámi jedoucí zemědělské cisterny s rozbitým uzávěrem. Třeba pak za vámi nebude kolona nasraných houkajících řidičů, které zdržujete, což dále nakládá vašemu stresu, a navíc bez močůvky v očích uvidíte na cestu, takže pak nebudete zabírat slepým kličkováním dva jízdní pruhy. Ale jasně, odpočívadla jsou drahá, zasraný levičáci…

Chápeme se?

Poznámky pod čarou:

ano, , to je děs.

Problém s obsahem testů je skutečně jenom malou nadstavbou mnohem zásadnějšího problému: tedy že ony testy vůbec nemají existovat. Problematická je ale i argumentace, s níž se v diskusích setkávám, tedy že třeba otázky na znalost přísloví jsou zcela vpořádku, nijak nediskriminují děti z jiného etnického, jazykového či socioekonomického prostředí, a vůbec, holoto, kulturu na vás.

Vždyť přece stačí číst!

Dnešní děti mají na výběr mnohem víc literatury, než jsme mívali my (plus stohy fanfikcí a dalších textů), a opravdu se nedá zaručit, že se i čtenáři s dříve používanými příslovími setkají.

Výzkumy ukazují, že dnešní děti nečtou o moc méně než předchozí generace (pomluvy s mobilem jsou v tomto kontextu směšné a značí značnou neznalost problematiky; jasně, méně se čtou fyzické knihy), nicméně jejich knihy už často píší lidé poloviny našeho věku – starší obraty nemusejí mít v aktivní slovní zásobě, i když jim třeba rozumí. Fanfikce potom často datlují už jejich vrstevníci (a byla bych opatrná s odsuzováním četby tohoto „braku“, však já už vidím ty vaše vztyčené ukazováčky a přebíjím prostředníčkem: na fanfikcích četbou a následnou vlastní tvorbou vyrostla řada současných spisovatelů. A vy jste taky četli Stopy hrůzy namísto Výletů pana Broučka, tak se teď nedělejte.) Oni se vyjadřují jinak, mají vlastní obraty, zlidověla i řada špatných (ač mnohdy oficiálních) překladů z angličtiny: necháváte si něco stranou na deštivé dny? A co na to britská inteligence?

A to jsme pořád ještě u dětí, které přirozeně čtou… některé děti se přirozeně věnují třeba radioamatérství, to přece neznamená, že nemají buňky na studium dobré střední školy. Neměly by ty přijímačky nakonec testovat právě tohle: jestli tam ta děcka nejdou zbytečně? Jestli na to mají? Místo toho testujeme, jak dobře dovedou šprtat, případně jakou literaturu preferují. A ještě o krok dál jsou děti, které mají jiný mateřský jazyk. Kolik z vás umělo v jedenácti či patnácti číst ve dvou jazycích? Fakt si myslíte, že ta děcka nejsou schopná studia na víceletém gymnáziu / střední škole, protože neznají stejná přísloví jako vy? Tak schválně, víte

• Co sledovaného se nikdy nevaří: voda, olej, nebo hrnec?
• Kdo nemůže být vybíravý: žáci, žebráci, nebo vládci?
• Co nemáme počítat, dokud se nevyklube: kuřata, káčata, nebo housata?
• Čistota sousedí s: bohatstvím, zdravím, nebo zbožností?
• Co nemáme dávat všechno do jednoho košíku: vejce, proutí, nebo houby?
• Čím není žádný člověk: řekou, jezerem, nebo ostrovem?
• Čeho nemáme dávat příliš mnoho do ohně: brambor, železa, nebo polen?
• Kolik stehů ušetří jeden včasný: tři, devět, nebo tucet?
• Která spící zvířata máme nechat ležet: psy, kočky, nebo divočáky?
• Co zkazí příliš mnoho kuchařů: polévku, omáčku, nebo vývar? ¹

A kolik jste toho věděli v jedenácti nebo v patnácti? Jasně, že těm slovům výborně rozumíte – jazyk přece znáte. Ale víte přesně, co tam patří, když jste se sice anglicky učili několik let, ale knihy čtete v češtině? Mimochodem, řada těchto přísloví má svoje české ekvivalenty, napadají vás, tj. jste natolik schopni přepínání mezi dvěma kódy, že ani nezaklopýtnete, a ve stresu přijímacích zkoušek, které mají potenciál vás připravit o přátele, uznání rodičů, vlastní sebevědomí a kvalitní vzdělávání, v klidu nasázíte všechno z patra? A mohla bych to vidět? Ostatně dnes a denně se setkáváme s tím, že to nezvládají ani mnozí novináři vybavení léty studia jazyka, slovníkem, a internetem.

Dále tu máme třeba vývojové poruchy: dyslexie se dá co do množství nasátých příběhů kompenzovat třeba audioknihami, ale ne každý na ně má, nebo má v okolí knihovnu s jejich dostatečnou zásobou – opět zvýhodňujeme městské a bohatší děti; a opět dyslexie jako taková není automatickou překážkou úspěšného všeobecného SŠ studia, podobně jako jí není ADHD, při kterém se člověk v půlce věty někam zakouká, anebo poruchy autistického spektra, při kterých může mít zkoušený problém s doslovným významem daných výrazů. Neurodivergence neznamená nízkej intelekt, ale může znamenat nižší schopnost prolézt takovýmto nesmyslným bullshitem (už z principu).

Nakonec tedy opět skončíme u původní otázky: Dokážou otázky na znalost přísloví dobře selektovat děti podle jejich potenciálu úspěšně absolvovat všeobecnou střední školu s možností pokračovat do terciárního vzdělávání? Ani smykem. Dokážou selektovat na ty, které čtou „správnou literaturu“ ve „správném jazyce“, jsou „správně neurotypičtí“, a mají „správné rodiče“ (čti etnicky správné a dobře situované, přinejmenším společensky, aby je dokázali dobře připravit).

V humanitních a společenskovědních oborech, třeba v takové psychologii, bývá zvykem testovat měřicí metody na to, jaká je jejich reliabilita (konzistentnost, tedy zda test opakovaně měří totéž) a validita (zda skutečně měří, co tvrdí, že měří; překládám pro jistotu pro ty, kteří… já nevim, a nestačilo by prostě víc číst? Jo že jste četli o elektrotechnice?). Nepochybuju o tom, že test zaměřený na přísloví a podobné radosti je skoro dokonale reliabilní: úspěšnost žáka nebude záležet až tak moc třeba na tom, jak se daný den vyspal (částečně jo, ale to vždycky; v extrémním případě: když žák usne, test nevyplní). Validitou to ale připomíná první pokusy o IQ testy z dob eugeniky. Namísto rozumových schopností testujeme kulturně a socioekonomicky podmíněnou škálu naučených (často pouze v rámci jednoho etnika a užšího výběru společenských vrstev předaných) znalostí.

Kdyby takový test navrhnul psycholog a tvářil se, že to dobře testuje zamýšlenou proměnnou (schopnost studia na víceletém gymnáziu nebo střední škole²), kolegové by jeho dílo po zásluze zkritizovali. Tj. publikovat v odborných časopisech by to moc nešlo. Ale vystavovat něčemu takovému děti je zřejmě zcela v pořádku.

No… aspoň už je při neúspěchu nekastrujeme, tolik jsme za to cirka století pokročili.

Yay?

PS.: V debatách jsem se setkala s myšlenkou, že jsou přijímačky „test, zda je uchazeč v tomto jazyce opravdu doma – když se hlásí na výběrovou školu a bude z téhož předmětu maturovat.“ To mi přijde opravdu homorné, zejména v debatě pod článkem o přijímačkách na víceletá gymnázia: Ty přijímačky nemají nikoho naučit český jazyk a literaturu, ty mají rozhodnout o tom, zda dostane právo ji dalších 8 let až do té maturity studovat. Proč by měl být v jednácti letech člověk v češtině natolik doma, aby z ní mohl maturovat, a proč by to měly ty přijímačky testovat? Jakou to má souvislost? Nechápu to, a asi takové myšlenkové pochody ani nechci chápat.

Tak třeba mi tu někdo vysvětlí, co mi v dané debatě uniká.

1. Co sledovaného se nikdy nevaří: voda, olej, nebo hrnec?
   – A watched pot never boils. Český ekvivalent spíše není, ale třeba se pletu.
   Kdo nemůže být vybíravý: žáci, žebráci, nebo vládci?
   – Beggars can’t be choosers. Darovanému koni na zuby nekoukej.
   Co nemáme počítat, dokud se nevyklube: kuřata, káčata, nebo housata?
   – Don’t count your chickens before they’re hatched. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš.
   Čistota sousedí s: bohatstvím, zdravím, nebo zbožností?
   – Cleanliness is next to godliness. Vyložený ekvivalent asi nemáme, částečně by se dalo použít Čistota je půl zdraví.
   Co nemáme dávat všechno do jednoho košíku: vejce, proutí, nebo houby?
   – Don’t put all of your eggs in one basket. Nevsázej všechno na jednu kartu.
   Čím není žádný člověk: řekou, jezerem, nebo ostrovem?
   – No man is an island. Přesný ekvivalent asi není, ale občas se používá doslovný překlad: Žádný člověk není ostrov. Původně to pochází z básně Johna Donna.
   Čeho nemáme dávat příliš mnoho do ohně: brambor, železa, nebo polen?
   – Don’t put too many irons in the fire. Kdo dva zajíce honí, žádného nechytí (nebo obecně honit příliš mnoho zajíců).
   Kolik stehů ušetří jeden včasný: tři, devět, nebo tucet?
   – A stitch in time saves nine. O ekvivalentu nevím, v trochu jiném významu šetření práce správným postupem známe Dvakrát měř, jednou řež.
   Která spící zvířata máme nechat ležet: psy, kočky, nebo divočáky?
   – Let sleeping dogs lie. S úplně přesnými ekvivalenty bude asi trochu potíž, ale cosi o hadech a bosé noze by velmi zhruba sedělo, i když mne se asi v tomhle případě víc líbí: Když se v lejně šťouráš, začne smrdět.
   Co zkazí příliš mnoho kuchařů: polévku, omáčku, nebo vývar?
   – Too many cooks spoil the broth. Jakkoli by to možná svádělo k překladu Mnoho psů – zajícova smrt, význam je jiný, a o přísloví podobného významu u nás nevím – známe spíš významový opak Víc hlav víc ví. ︎
2. Ale jasně, ve skutečnosti nic takového netestujeme, jenom se tak tváříme. Prostě nemáme dost míst, a účelem testů je větší skupinu dětí s naprosto akceptovatelným potenciálem odkopnout, zmačkat a zahodit. Ale ano, to je na zcela separátní diskusi. ︎

Tak jsem se zase dohadovala na internetu s antivaxery. Já vím. Naštěstí už dneska těžkou práci zvládne odvést i chatGPT, a navíc je to skvělá příležitost trošku protestovat jeho nejnovější rešeršní schopnosti. Tak teda tady máte plně automatickou studii k souvislostem mezi očkováním a autismem se speciální částí věnovanou spalničkám (protože USA) a nutnosti očkování dětí vs. vyvanule-imunizovaných dospělých (protože Markýza debilů). Není zač. A jasně, disclaimer, fakt to psala celé AI, tak si to trochu posolte a zůstaňte ostražití.

Kontroverze ohledně údajné souvislosti mezi očkováním dětí (zejména kombinovanou vakcínou MMR proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám) a vznikem autismu vznikla koncem 90. let. Rodiče si všímají, že diagnóza poruch autistického spektra často přichází ve věku kolem 1–3 let, tedy v období po povinném očkování, což vedlo k otázce, zda vakcíny nemohou autismus způsobovat. Tato obava byla posílena dnes již zdiskreditovanou studií z roku 1998 (viz níže). Následné rozsáhlé výzkumy po roce 2000 však opakovaně prokázaly, že žádná souvislost mezi očkováním (včetně MMR vakcíny) a autismem neexistuje pubmed.ncbi.nlm.nih.gov​, pubmed.ncbi.nlm.nih.gov. Níže uvádíme přehled klíčových odborných studií a poznatků k tomuto tématu, včetně vysvětlení důležitých pojmů a epidemiologických souvislostí.

Klíčové pojmy a koncepty

Očkování a imunizace: Pojmy očkování a imunizace se často používají zaměnitelně. Imunizace znamená navození odolnosti vůči nemoci – nejčastěji právě podáním vakcíny (aktivní imunizace). Očkováním si tělo vytvoří imunitní paměť proti původci nemoci, takže při setkání s ním dokáže rychle reagovat a zabránit onemocnění. Očkovat lze děti i dospělé, ale u tzv. dětských nemocí (jako spalničky, příušnice, zarděnky) se očkují především děti v raném věku, aby se chránily ještě před tím, než jsou vystaveny infekci. Imunizace dětí hraje klíčovou roli v kolektivní ochraně – pokud je většina dětské populace chráněna, nemoc se přestává šířit. Imunizace dospělých bývá také důležitá (např. přeočkování proti tetanu, očkování rizikových skupin proti chřipce), ale u dětských nemocí má menší dopad na šíření nemoci, protože dospělí jsou často chráněni již od dětství (vakcínou či proděláním nemoci) a tyto nemoci se primárně šíří mezi dětmi.

Kohortová studie (cohort study): Observační (nezásahová) studie, která sleduje velkou skupinu lidí (kohortu) v čase. Část kohorty je vystavena určitému faktoru (například očkování) a část ne. Výzkumníci pak porovnávají, jak často se v obou skupinách vyskytne sledovaný výsledek (například autismus). Kohortové studie mohou být velmi rozsáhlé a poskytují silné důkazy o příčinné souvislosti, zejména pokud zahrnují mnoho účastníků a dlouhé sledování.

Case-control studie (studiе případů a kontrol): Další typ observační studie, která zpětně porovnává jedince s určitým onemocněním (případy, např. děti s autismem) s jedinci bez onemocnění (kontroly). Cílem je zjistit, zda se skupiny liší v dřívější expozici nějakému rizikovému faktoru (např. zda bylo méně či více dětí s autismem očkováno oproti zdravým dětem). Tento typ studie je užitečný pro zkoumání vzácných nemocí, avšak může být náchylný k různým zkreslením (např. nepřesné vzpomínky rodičů na okolnosti).

Metaanalýza: Metodika, která kombinuje výsledky vícero studií (např. více kohortových a case-control studií) dohromady, aby získala celkový odhad účinku s vyšší statistickou sílou důkazu. Metaanalýza statisticky zprůměruje výsledky jednotlivých výzkumů. Pokud jsou zahrnuty kvalitní studie s velkými soubory dat, metaanalýza může poskytnout velmi přesvědčivé závěry. V našem kontextu byly publikovány metaanalýzy sledující výskyt autismu u statisíců až milionů očkovaných vs. neočkovaných dětí.

Systémový přehled (systematic review): Podobně jako metaanalýza jde o souhrn více studií na dané téma, avšak může zahrnovat i kvalitativní zhodnocení. Systematický přehled je důkladná rešerše všech dostupných studií podle předem daných kritérií. Často je kombinován s metaanalýzou, pokud data dovolují kvantitativní sloučení výsledků.

Poruchy autistického spektra (PAS/ASD): Souhrnné označení pro vývojová neuropsychiatrická postižení, kam patří dětský autismus, Aspergerův syndrom a další. Projevují se potížemi v komunikaci, sociální interakci a opakovaným chováním. Typicky se diagnóza stanovuje v batolecím nebo předškolním věku. Příčiny autismu nejsou dosud plně objasněny, ale významnou roli hrají genetické faktory; zkoumají se i vlivy prostředí během časného vývoje mozku. V minulosti padla hypotéza, zda k těmto vlivům nepatří očkování, což vedlo k řadě výzkumů.

Vyvanulá imunita: Pojem označuje situaci, kdy ochrana získaná očkováním (či proděláním nemoci) postupně slábne. U některých očkování imunita přetrvává celoživotně (např. prodělané spalničky obvykle zanechají trvalou imunitu​ pmc.ncbi.nlm.nih.gov; u vakcíny proti spalničkám se po 2 dávkách také předpokládá dlouhodobá, možná doživotní ochrana​ news.northwestern.edu). U jiných nemocí může ochrana časem klesat (např. u příušnic bylo pozorováno oslabení imunity po 10–15 letech, což může vést k epidemickému výskytu příušnic u dospívajících či mladých dospělých). Je však důležité, že hlavní roli v obraně populace hraje plošná imunizace dětí – ta zabrání cirkulaci viru v populaci, takže i dospělí s případně oslabenou imunitou nejsou infekci vůbec vystaveni. K tomu se podrobněji vrátíme v závěru.

Přehled vědeckých studií zkoumajících vztah očkování a autismu

Velké epidemiologické studie a odborné přehledy publikované od roku 2000 jednoznačně nepotvrdily žádnou spojitost mezi vakcínami (včetně MMR) a autismem. Zde uvádíme některé z nejvýznamnějších prací, včetně velikosti vzorku pro představu síly důkazů:

• Dánská kohortová studie (NEJM 2002): Už v roce 2002 byla publikována rozsáhlá prospektivní kohortová studie v Dánsku zahrnující 537 303 dětí narozených 1991–1998​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov. Z nich 82 % dostalo MMR vakcínu; autoři pak sledovali, kolik dětí dostalo diagnózu autismu nebo jiné poruchy autistického spektra. Výsledkem bylo, že očkované děti neměly vyšší riziko autismu než neočkované – relativní riziko pro autismus u očkovaných bylo 0,92 (95% interval spolehlivosti 0,68–1,24)​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov, tedy statisticky nulový rozdíl. U širšího spektra PAS bylo relativní riziko 0,83 (0,65–1,07)​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov. Autoři nenašli žádnou souvislost ani s věkem očkování či časovým odstupem od vakcinace a uzavřeli, že studie poskytla silné důkazy proti hypotéze, že MMR způsobuje autismus​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov.
• Metaanalýza deseti studií (Vaccine 2014): V roce 2014 vyšla vlivná metaanalýza Luke E. Taylora a kolegů, která zkombinovala data z 5 kohortových studií (celkem 1,256 407 dětí) a 5 case-control studií (9 920 dětí) z různých zemí​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov. Tento obrovský soubor dat umožnil vyvodit velmi spolehlivý závěr: očkování (včetně MMR vakcíny) nemá žádnou souvislost se vznikem autismu či poruch autistického spektra​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov. Metaanalýza konkrétně zjistila, že ani kombinovaná MMR vakcína, ani konzervant thiomersal obsahující rtuť, nevedou ke zvýšení rizika autismu​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov. Poměr šancí (OR) spojený s očkováním byl ~1,0 (což značí nulový efekt)​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov. Tato práce uzavírá, že vakcinace ani její komponenty s autismem nesouvisejí​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov.
• Systematický přehled Cochrane (2012, aktualizace 2020): Nezávislá organizace Cochrane publikovala v roce 2012 systematický přehled desítek studií o MMR vakcíně, který zahrnoval údaje zhruba od 14,7 milionu dětí​en.wikipedia.org. Výsledkem bylo, že neexistují žádné věrohodné důkazy, že by MMR vakcína způsobovala autismus nebo Crohnovu chorobu​en.wikipedia.org. Autoři posuzovali také bezpečnost – v aktualizaci z roku 2020 analyzovali 87 studií hodnotících nežádoucí účinky u 13 milionů dětí​cochrane.org​cochrane.org. Pokud jde o autismus, Cochrane review shrnuje, že ve dvou velkých studiích (1 194 764 dětí) byl výskyt autismu stejný u očkovaných i neočkovaných​cochrane.org. Jinými slovy, výskyt poruch autistického spektra nebyl vakcinací ovlivněn. Rovněž se nenašla žádná souvislost MMR vakcíny s dalšími sledovanými onemocněními či stavy (např. encefalitidou, zánětlivými střevními chorobami, diabetes 1. typu aj.)​cochrane.org. Cochrane tedy potvrdila, že přínosy MMR vakcíny vysoce převažují možná rizika a žádná skrytá škodlivost včetně autismu odhalena nebyla.
• Studie sourozenců s autismem (JAMA 2015): Zajímavý americký výzkum se zaměřil na rodiny, kde už jedno dítě má autismus – zda rodiče očkují mladší sourozence méně a zda se u nich autismus vyskytuje častěji po očkování. Tato retrospektivní kohortová studie analyzovala data 95 727 dětí a porovnávala výskyt autismu u dětí očkovaných a neočkovaných MMR, zvlášť pro děti s postiženým sourozencem a bez něj​house.mn.gov. U dětí, které měly staršího sourozence s autismem, byla proočkovanost MMR nižší (někteří rodiče váhali s očkováním)​house.mn.gov. Studie však zjistila, že ani u těchto vysoce rizikových dětí očkování MMR nesouviselo s vyšším výskytem autismu​house.mn.gov​house.mn.gov. Konkrétně: mezi sourozenci autistických dětí, kteří dostali MMR vakcínu, nebyl výskyt PAS vyšší než u těch, kteří očkováni nebyli (relativní riziko pro kompletní očkování 2 dávkami bylo 0,56; statisticky nevýznamné, tedy žádný nárůst rizika)​house.mn.gov. Autoři uzavírají, že MMR vakcína nebyla spojena se zvýšeným rizikem PAS ani u dětí s rodinnou zátěží autismu, což opět potvrzuje, že očkování není spouštěčem autismu​house.mn.gov.
• Další velká kohortová studie v Dánsku (Annals of Intern. Med. 2019): Nejnovější rozsáhlý důkaz přinesla dánská studie publikovaná v roce 2019, která sledovala 657 461 dětí narozených 1999–2010, s následným sledováním do roku 2013​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov. Během sledování bylo v této kohortě diagnostikováno 6 517 případů autismu (incidence ~130 na 100 000 osoboroků)​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov. Studie porovnávala děti očkované MMR s neočkovanými: riziko autismu nebylo u očkovaných vyšší (upravený poměr rizik očkovaní vs. neočkovaní byl 0,93; 95% CI 0,85–1,02)​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov. Zároveň se nenašlo zvýšené riziko v žádné podskupině – ať už u dětí s rizikovými faktory, u dětí, které mají sourozence s PAS, nebo v určitých časových obdobích po vakcinaci​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov. Závěr autorů byl, že studie poskytuje velmi silný důkaz, že MMR vakcína nezvyšuje riziko autismu, ani nespouští autismus u vnímavých (rizikových) dětí, a nepodporuje ani hypotézu časového shluku případů po očkování​pubmed.ncbi.nlm.nih.gov. Tato práce přinesla významné rozšíření statistické síly oproti předchozím studiím a opět potvrzuje předchozí zjištění.

Pozn: Kromě výše uvedených existuje ještě řada dalších studií z různých zemí, které ke stejnému závěru dospěly. Např. britské a finské studie v 90. letech a okolo roku 2005 taktéž nezjistily žádnou spojitost mezi MMR a autismem. V Japonsku (kde byla MMR vakcína stažena už v roce 1993) se ukázalo, že výskyt autismu dále rostl i bez této vakcíny, což svědčí proti hypotéze o její roli. Vědecká komunita proto považuje otázku za vyřešenou: vakcíny autismu nepůsobí.

Wakefieldova studie (1998) a její diskreditace

Kontroverzi mezi veřejností původně rozpoutala studie britského lékaře Andrewa Wakefielda a kol., publikovaná v časopise The Lancet v roce 1998. Tato práce byla velmi malá – zahrnovala pouze 12 dětí – a technicky nešlo ani o klasickou epidemiologickou studii, ale o popisnou sérii případů. Wakefield zkoumal děti s kombinací střevních potíží a regresí ve vývoji (ztráta již nabytých dovedností, např. řeči). U 8 z 12 dětí rodiče podle něj uvedli, že se první příznaky regresu objevily po podání MMR vakcíny​ pmc.ncbi.nlm.nih.gov. Wakefield vyslovil hypotézu, že MMR vakcína by mohla spouštět jakési střevní zánětlivé onemocnění, které následně vyústí v autismus​ pmc.ncbi.nlm.nih.gov. Důležité je zdůraznit, že tato hypotéza nebyla podložena žádnými statisticky významnými daty – studie neměla kontrolní skupinu zdravých dětí, a pouhé načasování příznaků po očkování samo o sobě neprokazuje příčinu.

Následně se ukázalo, že Wakefieldův výzkum měl závažné metodické a etické problémy. Britská lékařská rada (General Medical Council) zjistila, že děti zařazené do studie nebyly typickými „náhodnými“ pacienty – byly cíleně vybrány a některé byly doporučeny právníky, kteří chystali žaloby proti výrobcům vakcín​ pmc.ncbi.nlm.nih.gov. Wakefield tedy měl střet zájmů (jeho výzkum byl zčásti financován právníky zastupujícími rodiny žalující vakcinační firmy)​ pmc.ncbi.nlm.nih.gov. Navíc se prokázalo neetické jednání: děti podstoupily invazivní vyšetření bez řádného odůvodnění a souhlasu a data byla zkreslena. Pozdější investigativní práce v BMJ (Britském lékařském časopise) odhalily, že některé údaje o dětech byly úmyslně pozměněny a diagnózy překrouceny – Wakefieldova studie byla označena za podvod.

Důsledkem bylo, že v roce 2010 byl článek v Lancetu formálně stažen (retractován) vydavatelem​ pmc.ncbi.nlm.nih.gov. Většina spoluautorů se od něj již předtím distancovala. Wakefield přišel o lékařskou licenci ve Velké Británii. Šéfredaktor The Lancet, který původně studii otiskl, později přiznal, že publikace takto slabé a potenciálně škodlivé práce byla chyba. Odborníci poukazovali zejména na mizivý rozsah vzorku (12 dětí) – tak malý soubor nemohl poskytnout spolehlivý závěr​ pmc.ncbi.nlm.nih.gov. Celá kauza je dnes učebnicovým příkladem vědeckého pochybení.

Bohužel, Wakefieldova práce napáchala značné škody ještě před stažením. Média jí věnovala obrovskou publicitu a u mnoha rodičů vyvolala strach z očkování. V následujících letech dramaticky poklesla proočkovanost MMR vakcínou například ve Spojeném království – z 92 % v roce 1996 na pouhých 84 % v roce 2002 (v některých částech Londýna kolem roku 2003 dokonce jen ~61 %)​ en.wikipedia.org. Podobný trend se objevil i v USA a dalších zemích. Tento pokles očkování vedl ke ztrátě kolektivní imunity a návratu epidemií dříve vzácných dětských nemocí, zejména spalniček a příušnic.

Spalničky a jejich epidemiologie

Spalničky patří k nejvíce nakažlivým infekčním chorobám vůbec. Jedná se o virové onemocnění s typickou vyrážkou a horečkou. Reprodukční číslo R₀ spalniček (tj. počet dalších osob, které v průměru nakazí jeden nemocný v úplně vnímavé populaci) se udává v rozmezí 12–18 pubmed.ncbi.nlm.nih.gov – pro srovnání, to je výrazně více než např. u COVID-19 či chřipky. Jinak řečeno, jedna osoba se spalničkami může vnímavému okolí předat infekci až 12–18 dalším lidem. V domácnosti se spalničky přenesou až na 90 % vnímavých členů (pokud nejsou imunní)​ news.northwestern.edu. Virus se šíří vzduchem kapénkami při kašli a kýchání a je tak infekční, že může v prostředí (v místnosti) přetrvat až 2 hodiny po odchodu nemocného​ cdc.gov. Z těchto důvodů dochází bez preventivních opatření k rychlému šíření.

Herd immunity (kolektivní imunita): Vzhledem k extrémní nakažlivosti spalniček je zapotřebí velmi vysoká proočkovanost populace, aby se zabránilo šíření. Odhaduje se, že k dosažení kolektivní imunity proti spalničkám musí být alespoň ~95 % populace imunní (očkováním nebo proděláním nemoci)​ pmc.ncbi.nlm.nih.gov. Pokud podíl imunních klesne pod tuto úroveň, hrozí, že se virus při zavlečení začne šířit a vyvolá epidemii. Například v USA se dlouho dařilo spalničky eliminovat (díky proočkovanosti >92 %), avšak jakmile došlo k lokálním propadům očkování, objevily se nové ohniska nákazy​ pmc.ncbi.nlm.nih.gov.

Důsledky poklesu očkování: Po rozšíření obav z MMR vakcíny v 2000s letech došlo v některých zemích k výraznému zvýšení výskytu spalniček. Ve Spojeném království, kde proočkovanost po roce 1998 poklesla, stoupl počet hlášených případů spalniček z pouhých 56 případů v roce 1998 na 449 případů jen za prvních 5 měsíců roku 2006; v témže roce došlo v Británii k prvnímu úmrtí na spalničky po 14 letech​ en.wikipedia.org. Obdobně v USA v posledních letech dochází k epidemiím v komunitách s nízkou proočkovaností – například probíhající epidemie spalniček v Texasu a Novém Mexiku v roce 2025 (208 případů k březnu 2025) vedla již ke dvěma úmrtím​ cdc.gov. Drtivá většina nemocných při těchto epidemiích byli neočkovaní jedinci (zejména děti) cdc.gov. CDC uvádí, že z prvních 222 případů spalniček hlášených v USA v roce 2025 bylo 93 % spojeno s ohnisky nákazy a většina nemocných dětí nebyla očkována cdc.gov. To jednoznačně ukazuje, že hlavní příčinou návratu spalniček je nedostatečná imunizace, nikoli selhání vakcíny.

Závažnost spalniček: Někdy panuje mylný dojem, že spalničky jsou „banální dětská nemoc“. Ve skutečnosti mohou mít vážný průběh a komplikace. Mezi časté komplikace patří například zápal plic, zánět středního ucha, těžký průjem a dehydratace, a v 1 z 1000 případů dochází k encefalitidě (zánětu mozku), která může způsobit trvalé poškození mozku​ who.int. Spalničky také dočasně oslabují imunitní systém dítěte – „vymažou“ imunitní paměť proti jiným nemocem, takže v následujících měsících po prodělání spalniček dítě snáze podlehne třeba bakteriálním infekcím​ who.int​ who.int. Úmrtnost na spalničky je v rozvinutých zemích okolo 1–3 případy na 1000 onemocnění (častěji u velmi malých dětí do 5 let věku nebo u dospělých nad 20–30 let)​ who.int. V rozvojových zemích, kde jsou děti často podvyživené, je smrtnost vyšší. Celosvětově spalničky zůstávají jednou z hlavních příčin úmrtí dětí. Před zavedením očkování v 60. letech zemřelo ročně odhadem 2,6 milionu lidí na spalničky​ who.int. Díky očkování toto číslo dramaticky pokleslo – např. v roce 2022 zemřelo globálně ~107 000 lidí (z velké části neočkovaných dětí), což je pokles o ~90 % oproti roku 2000​ who.int. Stále je však neakceptovatelně vysoké, protože tyto úmrtí jsou preventabilní. V České republice byly spalničky díky vysoké proočkovanosti desítky let eliminovány, ale v posledních letech se i u nás objevily menší epidemie v souvislosti s klesající proočkovaností a zavlečením nákazy ze zahraničí.

Příušnice a zarděnky: MMR vakcína chrání kromě spalniček také proti příušnicím a zarděnkám. Příušnice (parotitida) jsou virové onemocnění způsobující bolestivé zduření příušních slinných žláz; u dospívajících a dospělých mohou vést ke komplikacím jako zánět varlat (orchitida) u mužů, vzácněji k neplodnosti, nebo zánět mozkových blan. Zarděnky jsou obvykle mírné onemocnění, ale pokud jimi onemocní těhotná žena, může dojít k poškození plodu (vrozený zarděnkový syndrom). U příušnic je účinnost vakcíny o něco nižší než u spalniček – po dvou dávkách kolem 85 %​ cochrane.org, a imunita může časem slábnout, takže někdy pozorujeme epidemie příušnic u mladých dospělých (typicky v kolektivech, např. na VŠ kolejích). Zarděnky se díky očkování podařilo v mnoha zemích eliminovat; v ČR se od zavedení plošného očkování (1982) výskyt zarděnek i vrozených syndromů drasticky snížil.

Je třeba zdůraznit, že rizika spojená s těmito nemocemi dalece převyšují rizika očkování. Vakcíny mohou mít nežádoucí účinky, ale většinou jen mírné a přechodné (např. horečka, bolest v místě vpichu). Závažné nežádoucí účinky jsou extrémně vzácné. Naproti tomu komplikace spalniček či příušnic mohou vést k hospitalizaci nebo trvalým následkům. Například riziko encefalitidy po spalničkách je ~1:1000, zatímco po očkování MMR je případná vážná neurologická reakce řádově raritní (miliontinová pravděpodobnost).

Proč je klíčová imunizace dětí (a role vyvanulé imunity dospělých)

Z výše uvedeného vyplývá, že očkování dětí proti spalničkám a dalším dětským nemocem je zásadní pro kontrolu těchto onemocnění. Důvodů je několik:

• Děti jako hlavní přenašeči: Většina tzv. dětských nemocí se nejlépe šíří v dětských kolektivech (školky, školy), kde se setkává mnoho vnímavých jedinců. Pokud malé děti nejsou imunní, virus se mezi nimi snadno šíří a může pak infikovat i další skupiny populace (např. kojence, kteří ještě nemohou být očkováni, nebo dospělé, kteří nemají imunitu). Naproti tomu dospělí už často imunitu mají – buď byli očkováni v dětství, nebo nemoc prodělali. Když proočkujeme dětskou populaci, řetězec přenosu se přeruší a virus nenajde „živnou půdu“ pro rozsáhlé šíření.
• Kolektivní imunita vzniká hlavně očkováním dětí: Aby populace zůstala chráněná, každá nová generace dětí musí dosáhnout vysoké proočkovanosti. Ochrana získaná očkováním v dětství většinou přetrvává do dospělosti. Například odborníci uvádějí, že osoby, které dostaly dvě řádné dávky MMR vakcíny (typicky v dětství kolem 1. a 5. roku), jsou pravděpodobně chráněny proti spalničkám celoživotně​news.northwestern.edu. Díky tomu se v dospělosti nemusí plošně přeočkovávat proti spalničkám – kolektivní imunita je udržována kontinuálním očkováním malých dětí a dospívajících. Dospělá populace pak z této dětské imunizace těží, neboť viry v populaci prakticky necirkulují.
• Vyvanulá imunita dospělých – menší, avšak sledovaný faktor: Je pravda, že u některých vakcín (např. příušnice, černý kašel) může ochrana časem slábnout. To ale není hlavní příčina epidemií, pokud je základ v dětské populaci dobře proočkován. I kdyby imunita u části dospělých polevila, při dostatečném očkování dětí se nemoc nemá odkud šířit. Navíc mnoho dnešních dospělých získalo imunitu přirozeně (v minulosti prodělali tyto nemoci, zejména u generací narozených před zavedením očkování). Například starší dospělí často prodělali spalničky v dětství, čímž získali doživotní imunitu. Mladší dospělí byli většinou očkováni. Skupina dospělých, u nichž by vyvanutí imunity mohlo hrát roli, je tak relativně malá.
• Příklady – epidemie při mezerách v dětské imunizaci: Vraťme se k příkladu epidemie příušnic ve Velké Británii v roce 2005. Tehdy onemocněly tisíce mladých lidí, převážně ve věku 15–24 let​en.wikipedia.org. Z analýz vyplynulo, že nejvíce zasaženi byli jedinci, kteří byli v dětství nedostatečně očkováni – šlo o kohortu, na niž dopadla snížená proočkovanost po Wakefieldově aféře (byli to lidé příliš mladí na to, aby nemoc prodělali před zavedením MMR, a zároveň mnozí z nich nedostali vakcínu jako malí)​en.wikipedia.org. Tito mladí dospělí tedy neměli žádnou imunitu – nešlo o případ vyvanutí imunity, nýbrž o chybějící dětské očkování. Když nemoc znovu začala cirkulovat (v důsledku poklesu očkování), zasáhla právě tuto vnímavou skupinu. Tento příklad ilustruje, že nejkritičtější je zajistit imunizaci už v dětství. Pokud by tito lidé byli bývali očkováni jako děti, epidemie by vůbec nenastala.
• Možnost přeočkování dospělých: Pokud je identifikováno, že imunita vůči určité nemoci v populaci dospělých klesá, lze cíleně zvažovat přeočkování některých skupin. Například u zmíněných příušnic se v řadě zemí uvažovalo o podání třetí dávky MMR mladým dospělým v ohniscích nákazy, aby se zvýšila jejich ochrana. Nicméně takové opatření je „nápravné“; primárním cílem zůstává proočkovat včas všechny děti, aby k velkým epidemiím vůbec nedocházelo. Dospělí dnes bývají přeočkováváni spíše proti nemocem, u nichž dětská imunizace není možná nebo nebyla zavedena (např. očkování proti žloutence, klíšťové encefalitidě, covid-19 apod.), nebo pokud cestují do oblastí s endemickým výskytem nemocí.

Shrnutí: Imunizace dětí vytváří základ kolektivní imunity proti dětským nemocem. Dospělí z této imunity profitují a obvykle zůstávají chráněni dlouhodobě, ať už díky očkování či prodělání nemoci. Je-li očkována dostatečná část dětské populace, viry spalniček, příušnic či zarděnek nemají kde cirkulovat a ani dospělí s případně oslabenou imunitou neonemocní. Očkování dětí je proto nejefektivnější strategií, jak zamezit šíření těchto nemocí.

Závěr

Od roku 2000 byly provedeny důkladné vědecké studie, které opakovaně vyvrátily domněnku, že by očkování způsobovalo autismus. Velmi rozsáhlé epidemiologické výzkumy (dohromady zahrnující miliony dětí) nenašly žádný rozdíl ve výskytu poruch autistického spektra mezi očkovanými a neočkovanými​ pubmed.ncbi.nlm.nih.gov​, cochrane.org. Původní malá studie, která spojitost naznačila, byla prohlášena za chybnou a podvodnou, a její závěry se v praxi nepotvrdily. Naopak se ukázalo, že pokles vakcinace vede k reálným zdravotním hrozbám – k návratu epidemií dětských infekčních nemocí, které mohou vážně ohrozit život a zdraví dětí. Spalničky a další dětské nemoci byly dříve významnou příčinou úmrtí a trvalých následků u dětí, ale díky očkování se podařilo jejich výskyt drasticky snížit​ who.int. Pro udržení tohoto stavu je zásadní vysoká proočkovanost, zejména v dětské populaci.

Důvěryhodné zdroje jako Cochrane Library, PubMed (vědecké publikace v prestižních časopisech typu The Lancet, Nature, JAMA, NEJM apod.) konzistentně podporují bezpečnost a účinnost dětských vakcín. Aktuální vědecký konsenzus tedy zní: vakcíny nezpůsobují autismus​ pubmed.ncbi.nlm.nih.gov​, pubmed.ncbi.nlm.nih.gov, a rizika očkování jsou mnohonásobně menší než rizika prodělání dětských infekčních nemocí, jimž vakcíny předcházejí.

Poznámka na závěr: Pro rodiče může být informace o autismu velmi citlivá. Je pochopitelné, že hledají příčinu tohoto onemocnění. Je však důležité se opírat o kvalitní vědecké důkazy. Ty ukazují, že očkování za nárůst případů autismu nemůže. Očkování dětí naopak chrání před nemocemi, které mohou způsobit vážné komplikace či ohrozit život. Zodpovědným přístupem je proto neodkládat očkování a čerpat informace z ověřených lékařských zdrojů. Zlepšení informovanosti veřejnosti a transparentnost vědeckých poznatků jsou nejlepší cestou, jak obnovit důvěru v očkovací programy a tím zajistit zdraví dětí i celé společnosti.

Orangutan a jeho pologramotní nohsledové zvládli během pár týdnů zničit obraz Ameriky jako sebevědomé, stabilní země, vrátili americkou společnost o desítky let zpátky, a nyní definitivně dokázali, že Amerika studené války je dávno v trapu: teď je v módě nepřátelskou rádobyvelmoc, která už dávno svou silou (na rozdíl od svého sebevědomí, mocenských choutek, bídy prostého lidu, a ochoty je pro ony choutky po tisících obětovat) ani zdaleka nedosahuje někdejší SSSR, s nadšením líbat na prvoústa.

Zion National Park kvůli jednomu vředu v Oválné pracovně ošklivější nebude, možná by stále stálo za to se tam vracet… no, představte si, že sedíte na zahrádce nádherné cukrárny. Svět je krásný, ptáci zpívají, nebe je blankytně modré, a kolem vás voní rozkvetlé lípy. Máte před sebou vynikající kávu, a vedle ní nesmírně lákavý, načančaný, slaďoučký a krásně krémový větrník. A když už saháte po lžičce, abyste se do něj mohli vrhnout, a ten už tak báječný den ještě osladit, najednou pozorujete naducanou masařku, která ještě před chvílí seděla na čerstvém psím hovně na nedalekém chodníku, kterak usedá, kam jinam, na váš větrník. Potřísněný kousek sice můžete vydloubnout a zahodit, ale trocha podvědomého disgustu tam v koutku mozku přetrvává. Je dost možné, že jediné, co vám z tohoto přenádherného dne utkví v paměti, je ta masařka, a letmý, skoro neznatelný závan pachu čerstvého psího hovna.

To hovno teď sedí v Bílém domě, a roj jeho masařek usedá na USA.

Nedokážu předvídat další vývoj situace v USA, na Ukrajině, ba ani u nás v Evropě, rozhodně si nebudu hrát na to, že tomu rozumím, a po pravdě si nejsem moc jistá, zda to teď nějak jednoduše předvídatelné je. Z celého srdce ale přeju Americe, aby to nějak ustála, nenechala se příliš potřísnit, a měla dost sil se potom všem důkladně vydesinfikovat. Obávám se ale, že pach nedobře udržovaného zvěřince zůstane ještě dlouho po jeho odchodu. A Evropě přeju, aby si konečně nechala narůst koule – nejen v duchu podpory trans komunity v USA. Bude je potřebovat.

Předem upozorňuju, že nechci nijak útočit na autorku daného dotazu, a ani takový útok nehodlám podporovat od ostatních. Myslím, že se ptá dosti upřímně, na základě vlastní emoční reakce a vlastního pochopení problematiky. Na místě je tedy stejně upřímně odpovědět, nikoli se vysmívat nebo dokonce urážet. A – pochopitelně – nepodporuju ani žádný útok opačným směrem. Autorka se ptala upřímně, pokud na ni chce někdo navázat a zajít za hranu, nechť tak činí na svém vlastním písečku, u mne se zlou potáže.

po zhlédnutí přednášky bych se chtěla zeptat ohledně dětí (paní vypadala, že je pro ni docela citlivá otázka, pokud si někdo myslí, že trans lidi by neměli mít děti)… (nechám stranou transrodiče, kterému se narodilo dítě před tím, než si přiznali / poznali tuto svoji odlišnost) ale pokud jde o translidi, také si nemyslím, že by měli mít děti. Z jednoduchého důvodu: jestli tomu dobře rozumím, trans je člověk, který se cítí být opačným pohlavím, než je pohlaví jeho těla… no a není logické popření transgenderu, když takový trans člověk s plným vědomím toho, že je trans, chce mít dítě? jinými slovy, osobě, která se cítí být mužem (v ženském těle) by přece mělo být nepříjemné otěhotnět, a pokud si to přeje, je to vlastně popření toho, že se cítí být mužem ne? a opačně, žena v mužském těle by neměla chtít mít sex jako muž? nebo tam k tomu přistupuje ještě homosexualita?

dotaz na youtube

Nejprve je dobré si říci, že dotaz míchá mnoho vzájemně nepříliš souvisejících věcí dohromady, nevypadá to ale, že by šlo o zlý úmysl. Autorka dotazu tomu nerozumí, tak se ptá. Na nás je, abychom to rozmotali a vypořádali se s jednotlivými částmi problému. Zmíněno je samotné prožívání toho, když je člověk trans osobou, prožívání pohlavního styku, pohlavní orientace, těhotenství, ale také náš osobní postoj k tomu, kdo by měl či neměl mít děti. Tak popořadě:

Trans osoby nejsou všechny stejné, stejně jako cis osoby nejsou všechny stejné. Má každá cis osoba ráda své tělo a jeho projevy, včetně, například, menstruace? Je každá cis žena nadšená z těhotenství? Prožívá jej stejně tělesně i duševně? Co se sexuální touhy týče, ta je v průměru podobná u trans i cis osob a není navázána jen na „správné“ vnější pohlavní orgány. Některé trans osoby nemají až tak silnou genderovou dysforii v souvislosti se svými pohlavními orgány, takže sex nemusí být problém, jiné zas mají, a ty většinou volí kompletní operaci a styk prožívají v souladu se svým genderem (nebo aspoň tak, jak jim operace umožní). Cis osoby mají, mimochodem, také dost různý vztah ke svým pohlavním orgánům (znáte divadelní hru Vagina monology?) a styku. Sexuální orientace je potom na genderu nezávislá, trans žena může mít lesba i straight (a všechno mezi tím), a trans muž může být gay i straight (a všechno mezi tím) – úplně stejně jako cis osoby.

Touha po dítěti (která není závislá na pohlaví) může být silnější než dysforie, ale potom taky existují alternativní možnosti jako náhradní mateřství nebo adopce. Tyto možnosti jsou přitom otevřené jak pro trans, tak pro cis osoby – ne každý má možnost počít dítě biologickou cestou. Lidé, kteří se nedokážou srovnat se svým případným těhotenstvím (a to nemusejí být jen trans muži), pravděpodobně nebudou chtít otěhotnět, a není třeba debatovat o tom, zda jim to dovolit.

A z biologického hlediska se navíc objevují i možnosti, jak umožnit trans ženě odnosit dítě například v transplantované děloze – v současnosti se děloha transplantuje cis ženám, jejichž děloha je z hlediska těhotenství nefunkční nebo zcela chybí (od narození i kvůli hysterektomii), ale zkoumají se i možnosti transplantace trans ženám. Vyvíjejí se i umělé dělohy – to bylo dosud otestováno kupříkladu na ovcích. A naopak co se trans mužů týče, zkoumají se metody, jak proměnit tělní buňku XX na spermii: spermie mohou být X i Y, to je přirozené. Challenge je ta proměna tělní buňky nebo případně vajíčka na spermii.

Podotýkám, že není třeba se začít bouřit, kolik peněz se vyhodí kvůli hrstce trans osob, a proč se to raději nevyužije na vývoj léků proti rakovině. Výzkumy v těchto oblastech se nedějí vyloženě kvůli trans osobám: neplodnost je obrovské téma součanosti, a každý posun v této oblasti je přínosný pro tisíce cis nebo intersex osob, které trpí neplodností kvůli genetickým, anatomickým, hormonálním, imunitním a dalším typům problémů. Využitelné ale budou v konečném důsledku pro všechny. Neplodnost je navíc jedna z oblastí medicíny, které trpí velkou mírou sexismu: neplodnost byla dlouhodobě přičítána především ženám (muž je přece dokonalý, a navíc co by se mohlo pokazit na blbý spermii, za to určitě může ten komplikovanej proces v ženě!), čímž ženy trpěly především prostřednictvím mraků zbytečných vyšetření, obviňování a srážení sebevědomí. Ale paradoxně zásadní dopad to mělo na muže: jejich neplodnost co do příčin, prevalence i co do možností léčby je mnohem méně prostudovaná, a kupříkladu možnost nahradit jejich nefunkční spermie těmi vytvořenými z tělních buněk může být pro řadu mužů jedinou šancí na biologické potomstvo. Peníze jdoucí do výzkumu neplodnosti u těch, kteří děti mít chtějí, ale nemohou, je tak součástí investice do budoucnosti naší společnosti – zejména v době, kdy řada lidí mít děti vůbec nechce.

A ještě bych se zastavila u toho „nemyslím si, že by měli…“ V naší civilizaci smí mít děti trestaní zločinci, násilníci, osoby, které se v minulosti dopustily sexuálně motivovaných trestných činů na dětech, osoby zcela nevzdělané, osoby nezodpovědné, osoby s geneticky podmíněnými vývojovými vadami, osoby s handicapem, včetně osob s mentálním handicapem, osoby žijící v manželství, na hromádce, single, v polygamním vztahu, osoby s nejrůznějšími typy fetišů a kinků, osoby vulgární a nevychované, nezletilí puberťáci, kterým se na louce za domem stala nehoda, osoby s různou sexuální orientací, osoby různých náboženství či politických orientací, osoby obézní (a tudíž podle některých líné a rozmařilé) či s brýlemi…

Teď rozhodně nechci soudit, co z toho je dobře a co špatně, a do kolika z těch kategorií lze snadno přiřadit kohokoli z nás. Sterilizace romských žen bez jejich vědomí u nás ještě v nedávné době, chudších vrstev v Indii nebo i domněle „nekvalitních“ přistěhovalců do USA v době rozkvětu eugeniky – příkladů, z nichž by se nám měl zvedat kufr, je v historii dost a dost – budiž nám dostatečným varováním před tím, abychom soudili, kdo je dostatečně morálně, socioekonomicky, etnicky, duševně či zdravotně na výši, aby směl mít potomka. A je dobrý si uvědomit, že některým režimům stačily brýle k tomu, aby vás poslaly ke zdi, anebo alespoň do pracovního tábora na převýchovu. Ten výčet jsem uvedla kvůli tomu, aby bylo zjevné, že skupiny lidí, o nichž by se z nějakého pohledu dalo uvažovat jako o způsobilých či nezpůsobilých mít děti je dost a dost. Vážně jsou trans osoby tak významně odlišná kategorie, že bychom ji měli vyčlenit z těch všech ostatních, a právě u ní přemýšlet, zda by měla či neměla mít děti? Sice asi nikoho nezavraždili, ale přece jenom… by se jim (stejně jako mrakům cis žen) nemuselo úplně dobře prožívat těhotenství, tak je to asi nevhodný?

Zkusili jste se nad takovým morálním po/odsuzováním někdy zamyslet opravdu do hloubky? – A to nemyslím jako útok na ty, kteří, jako autorka dotazu, zřejmě nikoli. Je řada věcí v životě, u nichž se nijak hlouběji nezamýšlíme, a prostě je tak nějak cítíme. Ale když už se o ně trochu zajímat začneme, možná ta hlubší úvaha stojí, no, aspoň za úvahu… Obzvláště v momentě, kdy bychom naší první instinktivní reakcí mohli ovlivnit práva a životy dalších osob.

Vzpomínáte ze svých školních let na oborové olympiády? Takové ty soutěže v chemii, biologii a dalších předmětech, které vám mohly přinést řadu zkušeností s oborem, ještě než jste jej šli studovat, setkání s lidmi s podobnými zájmy, ale u těch nejlepších i celý tábor s podobně naladěnými lidmi a nadšenými pedagogy, či dokonce zahraniční zkušenost? Oborové olympiády u nás mají tradici víc než půlstoletí a naši budoucí vědci s nimi slaví řadu úspěchů i na mezinárodním poli. Například už deset let v kuse odvážejí čeští žáci a studenti medaile z Mezinárodní biologické olympiády, přičemž letos byli stejně úspěšní jako Německo. A máme významný hlas i v organizaci, nakonec předsedkyní Mezinárodní biologické olympiády je momentálně „naše“ Lenka Libusová z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kde se věnuje vývojové biologii. Svůj post zrovna letos obhájila pro další dvouleté období¹.

Pokud byste si teď říkali, no jo, medaile a činovníci, z toho se nestřílí… Někteří z vás si už možná všimli, že se v posledních letech kolem podpory talentované mládeže trochu motám, byť v sousední soutěžní oblasti: pomáhám s vedením SOČek, pořádám semináře o vědecké práci pro středoškoláky, bývám v komisi Juniorské vědecké konference pořádané mojí alma mater a podobně. Ale zajímá mě samozřejmě celá tahle oblast, už proto, že studenti jsou individua s různými motivacemi a různými potřebami podpory. Někdo chce vědomostně soutěžit, a ponoří se u toho hluboko do nějakého oboru, někdo si chce raději udělat vlastní projekt, u kterého se též ponoří hluboko do oboru. A někdo další chce třeba na stáž do vědecké instituce a tak dále. Vím, že v určitých temných zákoutích podpory talentů nyní panují hesla jako „soutěživost škodí“, respektive spíš „soutěživost některým nevyhovuje, seberme ji všem“, ale s tím hrubě nesouhlasím: právě proto, že každý je jiný, nechme některým soutěže a jiným zase třeba stáže. A někomu všechno. Mně je jedno, kterou cestu ke vědě si talentovaní mladí lidé najdou, bereme všechny!

Ale… najdou? Je tenhle typ podpory k něčemu? Jak jsem psala výše, tahle oblast mě zajímá, a tak jsem třeba před nějakou dobou mrkla na historii biologických olympiád a jména, která se dobře umisťovala před lety. Jedna věc mě zaujala: Já ta jména znám, tedy ne úplně všechna, ale překvapivě mnoho! Ze spousty z nich jsou současní skvělí vědci a pedagogové Přírodovědecké fakulty UK. Účast v olympiádách je zřejmě motivovala nejen ke studiu oboru, ale i k tomu, aby v něm vydrželi, vynikli, a sami nyní pomáhali vědcům a pedagogům budoucím. Ano, přiznávám, nemám na to studii, ale můj soukromý odhad je: má to smysl!

Tak kde je teda ten skandál?

Inu… Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy už asi dva roky nepodporuje naše oborové olympiády plnou částkou a přestalo je oficiálně vyhlašovat: proč taky, jde nakonec jenom o naši budoucnost. Fakulty vysokých škol – jejichž účast jako garančního partnera je k vyhlášení nezbytná – si tudíž musejí shánět komerční partnery, kteří jim chybějící peníze dokryjí, pokud tomu teda nechtějí dát jen oficiální štempl a potom ruce pryč.

Samozřejmě, dalo by se to řešit i tak, že si budou mládežnici za svou účast platit – ostatně v zemi, mezi jejíž největší a nejpalčivější problémy ve vzdělávací oblasti patří obrovská nerovnost v přístupu ke vzdělání diskriminující děti z níže socioekonomicky postavených rodin, by mě to ani moc nepřekvapilo. Naštěstí organizátoři mají na svém místě srdce i mozek, takže podobné varianty nezvolili a raději hledají sponzory. Ale ouha, pro Český olympijský výbor, který drží právo na slovo „olympiáda“, je (zdůrazňuji znovu, že Ministerstvem v zásadě vynucená) účast komerčního partnera z celé vzdělávací akce pro mládež dělá akci komerční, a použití slova olympiáda v názvu se tak zapovídá². Chemická, biologická, astronomická, zeměpisná… fuč. Pokud od svého názvu používaného od šedesátých let 20. století neustoupí, přijdou i o zbytek podpory Ministerstva tělocviku.

Zničení významné, obrovsky populární a zcela zjevně užitečné akce na podporu talentované mládeže, které se ministerstvu, žel, nepovedlo před těmi dvěma lety stažením části podpory, teď dokoná ve spolupráci s ČOV tím, k čemu je předtím samo donutilo. No není to krásné? Jasně, můžou se vzdát desítky let budované značky, která čirou náhodou odpovídá i International Biology Olympiad a dalším podobným typům soutěží v zahraničí. To jistě nebude problém. Ale co ještě můžou? Jaký klacek pod nohy přijde příště? Proč se naše země trvale snaží nejen talenty za žádnou cenu nepodporovat, ale vytrvale drtit snahy každého, kdo se to snaží dělat pořádně?

A co se ČOV týče, docela by mě zajímalo, jak můžou mít práva na běžně používané slovo s cirka tři tisíce let starými kořeny. Přiznám se, že se v této oblasti nevyznám, takže se zcela vážně ptám těch, kteří by o tom mohli něco vědět: Nedalo by se to právně napadnout?³

1. Zdrojem informací je mi zde profesor Jan Černý z Přírodovědecké fakulty UK, zejména tento jeho příspěvek: https://www.facebook.com/jan.cerny.9809/posts/pfbid024FToTApvDyKR6bYTMWUk6CkRE7aWKu2iX73NspZrZjfVwmaQ9tELcidc2wmH2S8al Ve věci vzdělávání talentů v rámci Olympiád, ale i co do zajímavé vědy a její popularizace jej doporučuju sledovat daleko za hranice tohoto příspěvku. A uniknout by vám neměla ani jeho skupina SCIENCE is beautiful ︎
2. Podrobnosti viz dnešní článek na Seznamu: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-konec-skolnich-olympiad-vybor-nechce-aby-pouzivaly-slovo-olympiada-257211. A opět i post prof. Černého: https://www.facebook.com/jan.cerny.9809/posts/pfbid0n2j7yPYHFNCzJSyafJLDJu2TXUDqtyToa3kWC1M6MUnC6eFupkj3fP6DuXbtg6zFl ︎
3. Než jsem článek dopsala, stihl o problému napsat i Deník N, který ve svém článku (https://denikn.cz/1490949/vyboru-vadi-olympiada-v-nazvu-vedomostnich-soutezi-jsme-nekomercni-haji-se-poradatele/) navíc přináší i seznam chráněných olympijských symbolů. Slovo „olympiáda“ mezi nimi každopádně nevidím, a vlastně netuším, proč má takovýto specifický zákon existovat. Může mi to někdo vysvětlit? ︎

Takže ty Hospodářky…

Už v názvu článku se hovoří o jakýchsi „neženách“, které budou mlátit „skutečné ženy“, a protože česká veřejnost čte, jak známo, pouze titulky, v komentářích na Facebooku je jasno: Tady pánové se nechali přešít, aby mohli jít do ringu zmlátit bezbranné zástupkyně něžného pohlaví. Dojem přetrvává, i když se podíváte na prvních pár řádek samotného článku, neboť ten začíná citací známé TERFky Rowlingové1¹. Co je to TERFka? Inu, Trans Exclusionary Radical Feminist, tedy osoba zastávající názor, že trans osoby nemohou nikdy patřit k opačnému pohlaví, než bylo to, s nímž se narodily, respektive které jim bylo přiřčeno při narození (to je totiž to, čímž dneska většinou označujeme „biologické pohlaví“; skutečně jde ve většině případů vyjma fyzických abnormalit k určení na základě kluci mají penis, holky…“ No, znáte to.)

Důvodem přitom není primárně to, že by trans ženy, kupříkladu, vylučovala z ženského plémě jejich obvykle vyšší fyzická síla, anebo obava ze zvýšeného sexuálního obtěžování na dámských záchodcích, jakkoli se s tím rádo straší. Reálně jde o to, že trans ženy nemají žitou zkušenost s tím, co je to jako žena vyrůstat, být diskriminována na základě pohlaví, mít proti sobě namířené sexistické narážky, zažívat proměny vlastního ženského těla v pubertě… no, víte, takové ty věci, který mají hluboký dopad na to, kým v dospělosti jste.

Tohle je, mimochodem, jedním z mála relevantních argumentů, které mají TERFky v zásobě. Jo, tak, jak se k vám okolí celý život chová, je velmi ovlivněno tím, jaké nálepky se na vás vztahují, když se narodíte a vyrůstáte: jakého jste pohlaví, etnika, socioekonomického statusu, jak jste chytří či hezcí, ale dokonce i jaké je vaše jméno. A to, jak se k vám chová okolí, má reálný dopad na to, kým se stanete, když vyrostete. O tom, jak nás může v tomto smyslu ovlivnit dokonce i jenom naše jméno, jsem si už ublogla. A pohlaví (a jeho kulturní kontext) je přitom v tomto ohledu výrazně silnějším faktorem nežli pouhé jméno.

Jenom teda podotýkám, že argument je to sice relevantní, ale nikoli dostatečně silný na to, aby z trans žen udělal podvodníky v převleku za ženskou. Ani smykem. Ostatně trans osoby si taky procházejí svůj nemalý díl odsouzení společností, diskriminace, a nelehkého údělu obecně, a navíc ten nelehký úděl je ve skutečnosti velice variabilní i v případě cis žen. A asi by nikoho nenapadlo obviňovat z neženství ty ženy, které to neměly v životě dostatečně složité, anebo u nichž třeba z důvodu anorexie či nějaké hormonální či genetické poruchy nenastoupil menses, a tudíž nemají celistvý zážitek z toho, jak se stávají ženou. Každý si táhneme vlastní úděl, a to nás přece nedělá nějakým pohlavím. I když na základě určitých rysů chování můžeme jako nějaké pohlaví vypadat…

Proč je tak ten, kdo se zde dovolává Rowlingové, ještě větší blbec, než jsme doufali? Protože v případě olympijských sportovkyň Imane Khalif a Lin Yu-ting je Rowlingová a další jí podobní ochotná ve svatém rozhořčení zahodit veškeré své terfské racionalizace do stoupy, a napadat sportovkyně, které se narodily s ženským genitálem, bylo jim přiřčeno ženské pohlaví, byly vychovávány jako ženy, a mají tak plně ženskou zkušenost skrz naskrz svým vlastním životem. Holt si dovolily mít (možná částečně) odlišné chromosomy a vyšší hladiny testosteronu (což může být dáno i jinými poruchami, nežli tou chromosomální; také by to pak byli muži?).

To, co si myslí Rowlingová, je ale jenom jednou stranou průseru. Tato autorita na čarodějnické učně se jako nepříliš znalá tématu projevuje dlouhodobě, a dobře jí tak. Její zatahování do komentáře k dotyčným sportovkyním je ale faux pas zcela samostatné, takové, které v poměrně seriózních novinách zcela zjevně (ostatně viz komentáře pod sdílením takových článků na facebooku) živí nenávist vůči jak trans sportovcům, tak biologickým ženám s určitými biologickými zvláštnostmi, a motá celou problematiku do jedné hodně špinavé hromady. Nebudu tvrdit, že to tak Petr Honzejk zamýšlel, do hlavy mu nevidím. Minimálně si ale nedal žádnou práci s tím, aby to tak vnímáno nebylo. A jako bonus si ještě stěžuje nikoli na svou nekvalitně odvedenou práci, ale na společnost, která jej, chudáka, nepochopila. Viz níže.

Dovolím si teď přinést doslovné výňatky z článku:

Já nevim, je ještě potřeba něco dodávat, nebo ty texty mluví samy za sebe?

Tak trochu doufám, že se autor chytí za nos, a příště před publikací takového „článku“, de facto spíš emocionálního slintu, použije aspoň ten zdravý rozum. Protože tady se v případě poctivého reportování o problematice biologicky určeného pohlaví o nějaké fair play nedá mluvit ani omylem. Vzhledem k tomu, jak se později vztekal, že jej zlí transfobové nepochopili, a zbytečně jej tahají do svých kulturních válek, o sebereflexi v tomto případě velmi pochybuji.

Intersex², binarita a biologie

Vážení přátelé, vono je to doprdele složitý. V poslední době jsem k tématu psala několik komentářů, a protože jsem mimořádně líná (respektive už jsem toho vyblila fakt moc), dovolím si je s drobnou úpravou prostě zkopírovat. První dva na sebe navazující dotazy jsou vážně míněné otázky mého kamaráda, rovněž přírodovědce, pohybujícího se však v jiných oblastech přírodovědných. Výsměch vážně netřeba. Třetí moje reakce směřuje k aktuální kauze a částečně doplňuje předchozí výklad.

Dotaz: No ale pohlaví u lidí prostě binární je. Jedno produkuje spermie a druhé vajíčka, ne? V čem je tu problém?

Já nevím, co definuje tebe; mě kdyby definovala třeba ovulace, tak za pár let přestávám být ženou. Ale vážně: Normálně snad posuzujeme celej komplex samčího a samičího genotypu a fenotypu, tj. nejen tvorbu pohlavních buněk, ale kupříkladu vzhled a chování.

Jako nepochybně je pro mnoho oblastí dobrý si vymezit nějaké užší definice toho, na co se koukáme. Pro lékařskou genetiku zabývající se vadami předávanými Y chromozomem bude nepochybně hrát roli geneticky určené pohlaví (ovšem pravděpodobně jenom plodných osob), ale třeba pro lékaře specializovaného na rakovinu prsu u žen patří mezi ženy určitě i člověk s chromosomy XY, jehož buňky se rozhodly ignorovat testosteron a jehož tělo se tak vyvinulo sice do neplodné, ale zato skoro dokonalé ženy.

No a pak tu máme mozek, kterej prochází procesem maskulinizace o trochu jindy než tělo, a klidně může zůstat nemaskulinizován, i když tělo se maskulinizovalo a naopak se u ženského těla maskulinizovat. Normálně v biologii samozřejmě považujeme chování plně za součást fenotypu (já nevim, nakolik jsi absolvoval přednášky z etologie, sociobiologie a podobnejch věcí, jestli o tom víš tolik, kolik já o houbách, tak by mne nepřekvapilo, kdyby sis tohle nikdy neuvědomil, ale to, že husa považuje Konrada Lorenze za maminku, je taky biologie, byť spoluurčená vlivy z okolí – to nakonec taky není výhradně věc chování) ale u člověka se nám nějak nechce, a eh, to je jenom nějaká psychika nebo tak něco… ale tam, kde jsou vidět rozdíly v mozku prostřednictvím zobrazovacích technik, což u transgender osob vidíme, tak už to prostě jinak než biologicky neokecáš.

Celkově tak to, jaké má člověk pohlaví, určuje kombinace chromozomů, pohlavních orgánů, pohlavních buněk, ale i třeba maskulinizace mozku. A samozřejmě můžeš říct, že v hrubých obrysech tam nějaký ty dvě věci najdeme, a že pro některá rozlišení se hoděj, ale to je prostě náš zjednodušující model situace. Lidskej jedinec je co do pohlaví určen souhrou všech těch prvků, a jakmile máš chromozomálního muže v od přírody ženském tělě, binarita daného člověka jako jednotlivce se rozpadá. Jestliže u každý z těch kategorií běhají po světě miliony výjimek, tak to prostě není „příroda je binární“, ale přinejlepším „náš model přírody je binární, ale má stovky definovaných výjimek, a miliony jedinců, kteří se této binaritě nějak vymykají“.

A to jsem se ještě nedostala k tomu genderu, protože ten jsme si jako součást fenotypu vydefinovali stranou, a je to to, jak se identifikujeme… a to může bejt klidně odlišný od všech těch ostatních biologickejch škatulek, takže i kdybych třeba já nakrásně byla plodná, chromozomálně, endokrinologicky i pohledově, jak na vlastní oči, tak na základě snímků mozku, žena, stejně se tak neidentifikuju, a je to úplně stejně ok u pohlaví jako třeba u sexuality, kde se fyziologicky skvěle reagující bisexuál může identifikovat jako homosexuál, protože se ženou prostě nechce. A samozřejmě i gender je biologie, protože je to chování, a chování je složkou fenotypu.

Navazující dotaz stejné osoby: Děkuji za rozsáhlou odpověď – já o tom nic nevím, proto jsem položil tu otázku. Nedávno jsem viděl rozhovor Dawkinse s nějakou bioložkou a ta říkala, pokud to správně interpretuji, že rozdíly mezi pohlavími nejsou dány chromosomy (a uváděla jako příklad želvy), ale prostě tím, že samci produkují spermie a samice vajíčka. Na základě toho se tedy má definovat male/female. (?)

Je to určitě jeden z modelů, který je na nějakou práci s realitou užitečný. Nakonec v přírodě obecně ti chromosomální určení pohlaví selže vzásadě okamžitě, jak opustíš savce, respektive začne se to hodně komplikovat, a brát teda jako zásadnější investici do pohlavních buněk může mít své opodstatnění, pokud chceme generalizovat na větší skupiny organismů. Ale zase je to jenom model, ne realita. Je to stejný, jako je ekologická definice druhu užitečná třeba pokud chci nějakej druh chránit, ale méně se ti hodí, když na jejím základě strčíš vedle sebe medvěda ledního a hnědýho, a pak se divíš, že máš plodný potomky… vždyť jsou to zcela oddělené populace! A k čemu je taková definice u bakterií nemusím asi rozvádět. Definice a škatulky mají obrovskej význam, když chceme s naším poznáním přírody nějak pracovat, generalizovat, uchopovat. A takovej redukcionismus je naprosto v pořádku, není to nějaký zlo redukcionismu, jak kecají ezopaka. Ale vždycky si musíme být vědomi, že jsme nějakou tu redukci udělali, že tam venku za oknem neběhají živočišné druhy a pohlaví, ale zatracně pestrej život.

Aktuální komentář ke kauze Imane Khelif od zcela jiné osoby mimo okruh mých přátel: Chromozomy XY, necitlivost na androgeny. Narodila se jako předpokládaná žena, ale protože u dětí se soudí jen podle vnějších znaků. Biologicky je muž.

Ve které biologické realitě mají muži vaginu? Biologie především nehraje na binární kategorie, což někteří nikdy v životě nepochopí. Její lékařskou zprávu neznáme, klidně může být třeba chimérou, která má jen některé buňky s chromosomy XY, a v takovém případě by dokonce mohla teoreticky otěhotnět přirozenou cestou (záleží na tom, které buňky má XY, a které XX). A i kdyby byla plně XY, její fenotyp je ženský. Fenotyp je biologie. Biologie nejsou jenom chromosomy. Když je fenotyp žena a genotyp chlap, biologie neříká „přednost mají geny“. Kdyby to bylo takhle jednoduchý, každej s genetickou predispozicí pro schizofrenii by měl brát antipsychotika. Ve skutečnosti je to spíš naopak: když už se budeme chtít nutně přiklonit k jedné ze dvou možností, jakkoli je to nemístné zjednodušení, přednost má konečnej výsledek. Bonsai nebude obřím stromem, ani kdyby to měl tisíckrát v genech, člověk, jemuž nemoc v dětství odrovnala plodnost, nebude mít stovky biologických potomků, i kdyby jej k tomu původní geneticky daná fertilita milionkrát předurčovala, a XY žena s dělohou může dokonce v pohodě donosit dítě jako jakákoli jiná žena s poruchou tvorby pohlavních buněk, i kdybyste na ni „chlap, chlap!“ řvala od rána do večera. Nejenže může, mnohé to již udělaly. Pokud pak chcete začít řvát „to je jedno, že je od začátku vychovávána jako žena, vypadá jako žena, chová se jako žena, oficiálně je vedená jako žena a právě porodila, furt je to chlap!“, máte na to samozřejmě plné právo, úplně stejně, jako máte právo vyřvávat, že když si ke dvěma rohlíkům koupíte další tři, budete jich mít osm. Ale tu biologii z toho vynechte, jo? Ta je v tom zcela nevinně.

Fair p(l)ay

Pokud jste dočetli až sem, zasloužíte si možná můj názor na sportovce vymykající se běžným normám v závodech nejrůznějších úrovní. Ano, měli bychom mít (a leckde dávno máme³) limity, které zaručí, že proti průměrné ženě nenastoupí, zejména v bojovém sportu, třípatrová mlátička. Nicméně myslet si, že nějakou čáru toho, co je ještě „skutečná žena“ nastavíme nějak biologicky podle „jednoznačného, biologicky daného pohlaví“ je absurdní, a je to absurdní i v lehčích variantách a la „tak tahle hodnota testosteronu je sama o sobě už moc“.

Sportovci jsou ve svých predispozicích variabilní, a dost často ty, kteří jsou úspěšní, k úspěchu předurčuje nejen tvrdá dřina a talent na danou disciplínu (jakkoli je zejména ta dřina nezbytná), ale dost často (a se zvyšujícími se laťkami čím dál častěji), i právě ona biologická zvýhodnění a jejich kombinace: kombinace proto, že samotná hladina testosteronu je vám k ničemu, pokud na ni vaše tělo nereaguje (aneb samotné „ona má XY chromosomy“ nemusí co do zvýhodnění znamenat vůbec nic, ba dokonce to nemusí znamenat ani tu zvýšenou hladinu testosteronu, natož to, že je tělu k něčemu), výborné okysličení krve je vám k ničemu, pokud jsou vaše kosti a klouby náchylné k opakovaným úrazům atd.

Čáry, které si nastavíme, budou vždy ze samotné definice arbitrární, a vždycky budou vůči někomu nespravedlivé. Přeju těm, kteří je nastavují, přenastavují, upravují, debatují, a vůbec se na tom celém podílejí, šťastnou ruku, která zajistí, že té nespravedlnosti nebude dopadat příliš. Zejména si ale přeju, aby debata o rozumných limitech sportovců a sportovkyň na olympiádách a dalších kláních nesklouzávala k nenávisti k žádnému pohlaví, k trans ani cis lidem, k lidem s některou z variant intersexu, ani k nikomu, kdo se prostě jen hlásí k některé z méně častých variant genderu. Ona nespravedlnost není, i když připouštím ziskuchtivé výjimky, dána zlovolností sportovců, ale prostě přírodou. They were born that way. Ti, kteří se ještě do limitů vejdou, i ti, kteří nikoli. Fenotyp, včetně toho nebinárního, je součástí biologie.

Mimochodem, pokud si myslíte, že proměna na trans sportovkyni je jednoduchou cestou k výdělku, možná si zkuste povšimnout rozdílů, jaké v mnoha soutěžích a disciplínách panují mezi obnosem pro mužské a ženské vítěze. Jasně, má to své důvody. Nebudu tu tvrdit, že má fotbalistka nárok na stejný plat jako fotbalista, když zisky ze zápasů jsou natolik rozdílné. Sice by to možná bylo sluníčkový, ale ekonomicky to nedává smysl. Tvrdím jenom, že každá mince má dvě strany. Zkuste si je promyslet obě, než začnete nadávat na jednu z nich.

Poznámky

1. Kdybyste se chtěli skutečně podrobně dozvědět, proč k tématu pokud možno necitovat Rowlingovou, vřele doporučuju toto video. Nejsem úplně za jedno se závěrem, že bychom ji měli zcela bojkotovat; podle mě bychom si naopak měli zvykat, že lidé jsou různí, mají dobré a špatné stránky, a že označovat někoho za dobrého nebo špatného člověka může mít vlastně dost nešťastné důsledky (ale k tomu snad raději ještě úplně jiné video, aneb víte, jak poznáte, že máte ADHD? Když vaše poznámky pod čarou potřebují své vlastní poznámky pod čarou.) Nicméně citovat ji v záležitostech kolem genderu, feminismu, trans osob a podobně, to je naprosto jednoznačné faux pas. ︎
2. Pokud vás zajímá odborné pojednání o intersexu, doporučuju tento článek: https://www.stefajir.cz/intersexualita. Pokud vás zajímá kontext sportu, a jak to v něm není jednoduché, a nechcete věřit mně, zkuste komentář k aktuální kauze od jedné prima molekulární bioložky. Rádo se stalo. ︎
3. Dovolím si doplnit reakci/prohlášeníMezinárodního olympijského výboru na celou událost… teda spíš čirej hejt z posledních dní v překladu Petra Jana Vinše. ︎

Zkusme si to vysvětlit třeba na takové výšce. Ta je přece jednoznačně daná geneticky, ne? Inu, asi už tušíte, že tak jednoduché to nebude. Všichni sice máme „od přírody“, čili geneticky od našich rodičů předávané predispozice k růstu do určité výšky. Ten, jehož rodiče, prarodiče i praprarodiče a vůbec široké pokrevní příbuzenstvo se honosí monumentálními plus mínus 160 cm (ano, dělám si legraci z vlastní výšky, kterou mám tendenci dohnat alespoň v šířce) těžko dosáhne dvou metrů, a pokud, bude to patrně dáno nějakou zásadní endokrinní poruchou.

A vida, první ovlivnění, ještě tedy vnitřní: Osoba s „genetickými dispozicemi mrňouse“ může nabývat „fenotypu žirafy“ například kvůli nadměrné produkci růstového hormonu. Ta může být přitom způsobena vším možným od zcela náhodných a geneticky nepodmíněných benigních nádorů hypofýzy přes genetické poruchy ovlivňující produkci některých hormonů až po nesmírně řídké ale přesto možné vedlejší účinky některých léků či takzvanou primární hyperplazii hypofýzy, což je zvětšení přívěsku mozkového, v němž benigní ani maligní nádorové bujení nehraje žádnou roli. Přiznejme, že to, co v této poruše roli hraje, není úplně známé, ale spekuluje se o celé řadě genetických, environmnentálních (toxiny) či autoimunitních příčin. A dále bych do toho raději nezabrušovala, nebo nám komplexita tohoto původně celkem jednoduchého povzdechu na téma „geny nejsou všechno“ vzroste tak trochu exponenciálně. A z toho bych vybrušovala fakt nerada.

Lépe představitelné už je ovlivnění výšky směrem dolů. Všichni asi tušíme, že s nedostatečnou výživou jsou lidé nižší, než by naznačovalo jejich genetické pozadí. Podobně v případě, že jsou v dětství hodně nemocní chronickými, ale i běžnými infekčními nemocemi. Roli ale pochopitelně opět hrají i nejrůznější endokrinní poruchy (zvýšené hladiny kortizolu, snížené hladiny pohlavních hormonů, nedostatečná činnost štítné žlázy apod.)

Přejděme k žirafám… totiž k Žanetám!

No ale jak nás může ovlivnit slovo? Kromě humornějšího příkladu, který jsem naznačila u ilustračního obrázku výše, můžeme svůj postoj – a teď myslím skutečný, fyzický postoj, korigovat v kontextu našich interakcí se sociálním prostředím. Pokud na vás celé dětství někdo bude pokřikovat „Žaneto, ty žirafo“, můžete se podvědomě snažit víc zapadnout a víc se tak hrbit. Taková reakce prováděná od školky po konec vysoké školy, čili klidně nějakých kraťoučkých 20 let, už může mít doslova hmatatelný efekt v podobě většího zakřivení páteře a tedy o fous nižšího vzrůstu, než by odpovídalo původním dispozicím.

V následném populačním výzkumu tak může mít četně zastoupená podvědomá fyzická reakce ten efekt, že Žanety budou statisticky maličko menší než třeba Michaely, na které možná okolí pokřikovalo spíše, „narovnej se, malá Myško, ať nejsi takovej skrček!“

Ale lidé jsou přece hrozně moc variabilní, některé Žanety jsou malé, jiné velké; i kdyby se jich pár začalo krčit, vlastně se nic zásadního neděje. Inu… Dá se předpokládat, že v době narození budou mít Michaely i Žanety geneticky dané predispozice pro stejnou průměrou výšku: Na začátku zmiňovaná studie nepotvrdila alternativní hypotézu, že by rodiče svým dětem dávaly jména podle charakteristik v době narození. Čistě teoreticky by totiž Žanety mohly být vyšší jednoduše kvůli tomu, že se toho jména dostalo primárně nemluvňatům-dlouhánům, zatímco mini myšky by holt byly Mišky. Ano, bystřejší čtenáři již jistě zvedají ukradenou svoji vlastní propisku k nesouhlasné vlnovce, protože velikost nemluvněte se nemusí propsat do jeho finální výšky. K tomu bychom potřebovali zase další studie a zvolna tak opět směřujmeme k exponenciální komplikovanosti. Pro potřeby této úvahy tedy zjednodušeně předpokládejme třeba to, že novorozené mini myšky mohou být mini v nějakém statisticky významném procentu kvůli již projeveným endokrinním či imunologickým poruchám, případně kvůli podvýživě rodičů, která se behaviorálně (máma radši knedlíky než zeleninu, dítě radši knedlíky než zeleninu) nebo z environmentálních důvodů (protože je zrovna hladomor) přesune i na potomky. Takové záležitosti by se totiž patrně propsaly i do průměrné výšky dospělce, a tedy bychom sledovali kauzální propojení mezi bytím myškou a bytím Miškou v opačné variantě: velikost ovlivnila jméno, jméno neovlivnilo velikost.

Takže znova: Průměrná, geneticky podmíněná velikost by měla být stejná pro Michaely i pro Žanety. Pokud se však k mnoha Žanetám (třeba alespoň k těm vyšším) bude okolí chovat jedním způsobem, a k mnoha Michaelám (třeba alespoň k těm nižším) druhým, může jejich dlouhodobá podvědomá reakce ovlivnit jejich dlouhodobé držení těla, a to může po mnoha letech mít skutečný dopad na to, jak budou průměrná Michaela (zprůměrovaná z celé populace Michael) a průměrná Žaneta (zprůměrovaná z celé populace Žanet) vysoké, když je postavíte k metru (a v zásadě i do metra, jen se to tam bude bez onoho metru hůře zjišťovat.

Chápeme mechanismus, jakým bychom tedy mohli ovlivnit i tak jednoznačně danou lidskou vlastnost, jako je jeho výška, „pouhým slovem“? S ksichty je to jednodušší. Nemusíte dvacet let působit na tvrdé kosti, stačí vám například vytrvalou podporou úsměvu nebo naopak zakaboněného či naštvaného obličeje „vytrénovat“ měkké tkáně: posílit některé svaly, vrýt do kůže vrásky, nebo v krajním případě dohnat nešťastníka k drogové závislosti dlouholetou šikanou (závislost na konkrétní droze se totiž v obličeji rovněž umí projevit) – no prostě znáte to, takové ty milé, každodenní interakce. A když tedy víme, že minimálně teoreticky by takové ovlivnění mohlo být reálné, co teda zjistila ta studie, která si svojí existencí a lidskou neochotou zamyslet se nad tím, co mi není jasné na první pohled, vysloužila umístění v Ezokravinách?

Jak se zkoumá ksichtění?

Studie Can names shape facial appearance publikovaná v půli července 2024 izraelsko-americkým týmem v dosti prestižním časopise PNAS¹ zkoušela sérií promyšlených experimentů zjistit, zda jsou podobnosti ve fyzickém vzhledu dospělých nositelů stejného jména (Na tuto možnou skutečnost již v minulosti poukázalo několik jiných studií. Teorie, že tu nějaké podobnosti přeci jenom jsou, už začíná být poměrně důvěryhodnou; se stim smiř.) skutečně dané vývojově, podobným působením společenského kontextu na populace jmenovců a jmenovkyň.

Jak se něco takového vůbec zjišťuje? Zrovna tato studie, respektive její autoři, na to šla docela chytře, protože několika různými způsoby.

1. Nechala lidským hodnotitelům přiřadit jména k obličejům dětí, dospělých osob, a „uměle zestárnutých“ osob. Asi jste zaznamenali existenci aplikací, které z dětského obličejíku odhadnou, jak by mohla daná osoba vypadat v dospělosti. „Zestárnuté“ obličeje byly získány stejným způsobem.
2. Nechala umělé inteligenci „změřit“ rozdíly v tvářích osob různého jména, a to opět na obrázcích dětí, dospělců, a uměle zestárnutých dětí.

Výsledky takových pokusů mohly podpořit tři různé teorie:

1. Jméno nijak nesouvisí se vzhledem.
2. Nositelé stejných jmen jsou si vzhledově blíže, a je tomu tak proto, neboť rodiče dávají (ať už vědomě či podvědomě) svým dětem jména podle určitých viditelných charakteristik.
3. Nositelé stejných jmen jsou si vzhledově blíže, a je tomu tak proto, že je jejich jméno v průběhu života ovlivňuje, a to i ve fyzické oblasti: lidé se přizpůsobují stereotypům spojeným s jejich jménem.

Jak by výsledky podporující jednotlivé teorie vypadaly:

1. Hodnotitelé by měli přiřazovat jména dětským, dospělým i uměle zestárnutým obličejům statisticky zcela náhodně, v žádné kategorii by neměli být signifikantně² úspěšnější v přiřazování správných jmen jejich nositelům. V analýzách umělé inteligence by se nositelé stejného jména neměli shlukovat, naměřené morfologické rozdíly mezi nimi by měly být stejné u všech tří typů obrázků.
2. Hodnotitelé by měli přiřazovat se statisticky signifikantně větší než náhodnou úspěšností jména přinejmenším dětským tvářím (jo, tohle děcko bych taky pojmenovala Růžovka Růženka, a tamhleto je zase Žloutenka, eh, teda Zlatka), pravděpodobně i uměle zestárnutým obličejům (u nichž by další vývoj nezkreslil původní rysy – Zlatka by byla zlatá furt) a možná i dospělým (pokud by se rozdíly ve vzhledu zachovaly z dětství – což není jasně dané, dvacetiletá Zlata už asi novorozeneckou žloutenkou netrpí³). Stejně tak analýza umělé inteligence by měla nacházet statisticky signifikantně menší morfologické rozdíly mezi dětskými jmenovci (vizuálně by se dětské obličeje shlukovaly do skupin podle jména), a toto by stejně, jako u pokusu s lidskými hodnotiteli, mohlo být zachováno i u přirozeně a uměle dospělých obrázků.
3. Hodnotitelé by měli přiřazovat se statisticky signifikantně větší než náhodou úspěšností správná jména dospělcům (ta se tváří jako správná Mařka), ale nikoli (pokud vylučujeme, že na věci má podíl i teorie č. 2) dětem či uměle zestárnutým obličejům – na těch se totiž nemohly projevit dlouhodobě projevované společenské stereotypy vůči daným jménům. Stejně tak v případě analýzy umělou inteligencí bychom měli najít seskupené obličeje dospělců, a to podle jejich skutečných jmen. Dospělí jmenovci by si totiž ve svých charakteristikách měli být statisticky signifikantně blíže než s nositeli jmen rozdílných.

Jak to dopadlo? Jako naprosto jednoznačná trojka. Jasně, taková studie není konečným slovem v dané diskusi, na to věda moc nehraje. A můžeme se hádat o tom, kolik hodnotitelů a kolik obrázkům je dostatečným N, a tak vůbec. Ale jako taková ta studie není vůbec blbá, a výsledky se jeví značně přesvědčivě. Tak si ji třeba zkuste přečíst, než ji jednoznačně odsoudíte, a zároveň tím označíte i ČT24 a osla.cz jako šiřitele ezokravin. To bych vůbec považovala za základ pro všechny další diskuse a rychlé odsudky: než o něčem napíšete, jaká je to blbost, zkuste si to nejdřív aspoň přečíst, a následně vysvětlit, proč by to ta blbost měla být. „Mám takový stereotyp“ může sice ovlivnit váš vzhled, nikoli však reálnou pravdivost posuzovaného tvrzení. A bonusová nápověda: „Brácha, šéf či soused jako Filip vůbec nevypadá“ taky nepatří mezi doporučeníhodné linie argumentace.

Poznámky

1. Plná citace: Zwebner, Yonat, Moses Miller, Noa Grobgeld, Jacob Goldenberg, and Ruth Mayo. „Can names shape facial appearance?.“ Proceedings of the National Academy of Sciences 121, no. 30 (2024): e2405334121. Doi: https://doi.org/10.1073/pnas.2405334121 ︎
2. Nemusíme si tu komplikovat život Bayesem a dalšími zapeklitostmi současné vědy, že ne? Jasně, existujou i modernější přístupy ke statistice, nežli je testování hypotéz a jeho p hodnoty, ale dost velká část výzkumů jede pořád postaru, to není nic, co by z tohoto výzkumu dělalo nějakou výrazně méně kvalitní publikaci vzhledem ke zbytku moderní vědy… ︎
3. Ano, těmi barvami samozřejmě značně zjednodušujeme, ale berme to jako příklady znaků, které se mohou a nemusejí zachovat do dospělosti: výrazný oheň (naevus flammeus) asi nezmizí, novorozenecká žloutenka spíše ano. Takovéto znaky by zároveň mohly svádět k svouvisejícím pojmenováním a to zejména v případě zlomyslnějších rodičů. ︎

Já si tedy myslím, že ten modrej Dionýsos byl výsměch lidem, kteří se léčí koloidním stříbrem, a myslím, že výsměch duševně nemocným fakt není v pořádku, a tudíž si to organizátoři měli lépe promyslet. A sťatá Marie Antoinette byla výsměchem politickým vězňům popraveným v politických procesech a oslavou vlády proletariátu. A jezdec na bílém koni prej zobrazoval nějakýho muslimskýho kohosi, takže je to a) úlitba muslimům, což mě uráží, b) zobrazení muslimské náboženské postavy, což se u nich nesmí, a tudíž mě to uráží taky. A to, že zpívala Celine Dion, je ableismus, protože to ukazuje, že i vážně nemocnej člověk nám může být vzorem, když jenom překoná svůj handicap, ale my přece nemůžeme ukazovat jenom ty vážně nemocné, kteří navíc něco dokázali nebo překonali. A připomínka Edith Piaf je… urážka vrabců a osob s vadami řeči, nebo co já vim.

Všechno lze vyložit blbě. Velmi pochybuju, že existuje nějaké představení, které nikomu nic nepřipomene, nikoho nijak netriggeruje, a nedokáže se nikoho vůbec nijak dotknout. A pokud existuje, nejsem si jistá, že bych jej chtěla vidět. Pokud se naprosto nijak nevztahuje k naší žité zkušenosti, může nás vůbec nějak oslovit?

Výkon Celine Dion byl fenomonální, a připomínka Edith Piaf (svým způsobem hned 2x, protože i tu revoluční píseň Ça Ira, kterou teď předvedla francouzská metalová skupina Gojira, kdysi nazpívala Edith Piaf) mě velmi potěšila. Na sport si nepotrpím, ale ten ceremoniál se imho Francouzům fakt povedl: byl pestrý, inkluzivní, velká část byla věnována i sportovcům s handicapem, nestáli jen stranou, a imho si tam mohl najít každý něco dle svého vkusu.

Můžu dštít síru na to, že se oslavuje nějakej debilní sport, kterej nepatří mezi moje koníčky, nebo že tam hraje metalová skupina, a metal, až na nějaké progresivní či symfonické výjimky, stojí hodně stranou mému obvyklému vkusu, ale, sakra, proč bych to dělala? Jednak ten sportovní svátek přeju těm, kterým sport blízký je, a Gojira byla ve skutečnosti výborná. Zbývá tak otázka, proč má někdo potřebu hanět ty části ceremonie, které se zase nelíbí jemu. Už jsem se dočetla, že část s drag queens byla oslavou Satana nebo něco v tom smyslu. Hm, když myslíte…

Nevím, jak to působí na vás, ale moje instinktivní reakce není z těch úplně nejpozitivnějších. Pokud se tedy nebavíme o pozitivitě testu na covid…

Richard Dawkins je sice rád, že klesá množství věřících, ale nerad by přišel o kostely a zřejmě ani o náboženské rituály spojené s křesťanskými svátky. Ta první část ještě nějak v hrubých obrysech dává smysl. Sice mi okamžitě vytanula na mysli slova Philipa Larkina, který v jedné z mých nejoblíbenějších básních, Church Going, píše

… ale jasně, nechci zbořit chrám tří svatých véček na Hradě, jakož ani jiné význačné kostely, chrámy a katedrály naší minulosti. Problém (problém?) je, že taky nechci zbořit minaret v Lednici, a už vůbec ne třeba Staronovou syngogu. Ostatně synagog jsme se ve středoevropském prostoru v rámci našeho historického a, jak jinak, kulturního dědictví nabořili podle mě už dost. Také nechci zbořit Národní divadlo, i když není spjaté s vůbec žádným náboženstvím, kultem, ba ani sektičkou. Dokonce bych jej nechtěla zbořit, ani kdyby divadlo vyšlo z módy. Na druhou stranu mi zase nevadí, když vidím reklamu na operu, muzikál, koncert, anebo, považte, dokonce kino! Mělo by to ze mě dělat kulturního křesťana, muslima a žida zároveň? Jsem kulturní hérečka? Ne. Mohu-li si ponechat právo na sebeurčení, necítím se být ani jedním z toho.

Památky, u nichž se shodneme na ochraně, chraňme, ať pocházejí z jakékoli tradice, kvůli jejich historické či umělecké hodnotě. Památky, jejichž umělecká a historická hodnota nestojí za zlámanou grešli, klidně nahraďme tím, co bude pro současné obyvatele užitečnější. Opět zcela bez ohledu na tradici, ze které vzešly.

Ale co ten ramadán, žejo? Podobně, jako s Ayaan Hirsi Ali (K ní a jejímu kní tu – bude doplněno.), Dawkins se zjevně vymezuje především vůči islámu. To je celkem pochopitelné. Některé rysy tohoto náboženství a zejména části jeho stoupenců jsou vůči našemu světu nepřátelské, a jeho rychlé šíření by mělo zneklidňovat všechny humanisty bez ohledu na jejich (ne)náboženský status*. Dává však v tomto kontextu smysl se přihlásit ke kulturnímu křesťanství? Nedomnívám se. Situace je stejně složitá, jako u památek.

Vycházím opět z našich českých reálií. To, co dneska praktikujeme v rámci „křesťanské sváteční tradice“, je směsí lidových pohanských zvyků a sekulárního konzumu, vše pěkně zasazené do rámce křesťanského výkladu fungování světa. Nakonec tomu dáváme každý svou osobní čepičku. Příkladem mohou být nedávno proběhlé Velikonoce. Co má křesťanství společného se šleháním vrbovou ratolestí, za jehož zachování je část našich občanů ochotná se bít (go figure)? Vždyť je to snad nejčistší představitelná forma úplně obyčejné lidové magie. Mladý proutek dívčině přinese dlouhé mládí. Činí však tento zvyk z lidí, kteří jej praktikují, kulturní pohany? Kašlou-li na konsent, maximálně tak nekulturní barbary.

S konsentem mne to osobně nijak nepohoršuje (na škále BDSM praktik je to vpodstatě vanilka), kulturního křesťana by nejspíš mělo. Bible je v otázce magie celkem jednoznačná; vlastně mnohem jednoznačnější, než v otázkách homosexuality.

Chceme-li se tedy držet křesťanské kulturní tradice i v posuzování našich zvyků, měli bychom naše ohavné velikonoční obyčeje nenávidět minimálně stejně jako Ramadán. A co teprve další novoty, jako jsou naše sekulární svátky – Darwinův den, Den π (známý též mnohem chutněji jako Den, kdy se pečou koláče). Vzpomeňme rovněž z pohledu kulturního křesťana otřesný Ručníkový den, který se koná na památku ateisty a Dawkinsova přítele Douglase Adamse. Jako by nestačilo, že lehká a inteligentní legrace, kterou si tento brilantní autor dělal ve svých knihách z bohů a náboženství, dost možná nalomila k nevíře více lidí, než Dawkinsova zarputilost, navíc však rituální recitace trýznivé vogonské poezie v rámci Ručníkového dne paroduje ve svém pokřiveném zrcadle přednes žalmů křesťanské mše! (Zkuste to přečíst s vážnou tváří, I dare you! ) Nevím, jak je možné, že Dawkins na tento den dříve upozorňoval,

ale možná je to prostě věcí minulosti. Nemůžeme přece nechat naše původní zvyky něčím nahradit, obzvláště, když jsou ty novinky občas tak nevychované, že naruší naše pohyblivé křesťanské tradice. Letos měl takovou drzost například International Transgender Day of Visibility, který svým pevně daným datem pošpinil počestné konání Velikonoc. Skoro jako kdyby si z nich dělal apríl!

Mimochodem, když už bychom měli být těmi kulturními křesťany, neboť křesťanství značně ovlivnilo kulturu, historii, vzdělanost a další aspekty našeho česko-moravsko-slezského cípečku civilizace, měli bychom se také vymezovat jako kulturní Habsburkové? A co se církve týče, máme se cítit spíše jako kulturní husité, nebo jako kulturní katolíci? Víte, máme tu rostoucí skupinu pravoslavných, tak aby s tím nebyly nějaké trable. Jo, a ta křesťanská kulturní tradice, kterou si máme tak hýčkat, abychom se ochránili před zlým islámem, co všechno do ní spadá? Bílá hora? Spanilé jízdy? Popravy sedmadvaceti českých pánů? Násilná rekatolizace? Křížové výpravy?

Ano, křesťanství v našem kulturním okruhu zanechalo mnoho stop. Zdaleka ne všechny byly dobré. Stopy na našem kulturním okruhu zanechalo i mnoho jiných vlivů. Zdaleka ne všechny byly špatné. Tady u nás máme s křesťanstvím pochroumané vztahy z docela dobrých důvodů minimálně od Husa; je opravdu nutné a vhodné, abychom se k němu lísali i jako ateisté, agnostici, židé?

Promiňte mi to nekulturní barbarství: podobně, jako se necítím být kulturním socialistou, ač nám naše socialistická minulost po sobě zanechala řádku architektonických, divadelních, hudebních, literárních i výtvarných děl, ba celé jejich žánry jako vskutku jedinečný socrel, a je nepochybně významnou součástí naší minulosti, nebudu se cítit ani kulturním křesťanem. Ponechám si však možnost oceňovat kulturní artefakty, které svou hodnotu mají, a to bez ohledu na jejich původ. Není to buď a nebo: kulturní křesťan, či bořič katedrál.

A mimochodem, taky si ponechám možnost popřát svým přátelům pěknou Chanuku**, Beltain, Ručníkovej den, jo, a třeba Ramadán. On totiž vztyčenej prostředníček ještě nikoho lásce k naší kultuře nenaučil.

Ramen.

*) Ráda bych na tomto místě podotkla, že být zneklidněn, sledovat vývoj, a snažit se najít řešení situace, není ekvivalentní s voláním po plošném vyhánění či dokonce vyhlazování libovolné skupiny obyvatel.

**) Umíte si představit tu melu, kdyby někdo to, co řekl Dawkins o Ramadánu a Velikonocích, napsal o Vánocích a Chanuce? Že ho sedmiramenné svícny přesvědčily, aby se prohlásil za kulturního křesťana, protože tuhle tradici si nesmíme nechat ukrást?

Před více jak deseti lety jsem do blogu, který dnes patří pod babišopress, psala o Havlovi. Článek je to, jak by řekla moje maminka, vysoce patetickej, na druhou stranu vlastně pořád platnej. Fantastické přitom je, kterak se dnešní proruští trollové a jiní zmrdi (Klaus included) stále tak hrozně snaží Havla očernit… a nix. I roky pod drnem, a furt je lepší prezident než oba jeho nástupci pocukrovaní premiérem a kupou jeho nohsledů dohromady.

Dnes bych to psala jinak, pochopitelně. Byla bych o fous méně patetická, a o dost vulgárnější. Celková myšlenka je však furt stejná: I Havel byl jenom člověk.

Damn, všichni lidi v naší historii, ať si jich vážíme sebevíc, byli jenom lidi. Masaryk stejně jako Einstein, Abe Lincoln stejně jako Aristoteles. Řada jejich myšlenek byla poplatná době a svoje silné stránky doplňovali slabostmi. Pokud se někdo snaží umenšit jejich význam poukazováním na to, že pili, podléhali (na přelomu 19. a 20. století) homofobii, nebo nevěřili v pohlavní rozmnožování ryb, je to idiot. Ani literární postava nemůže být dokonalá, páč by nebyla lidská.

Byl to ale zatraceně přínosnej člověk, a jeho nástupce bych tu brala všema deseti. Skutečného nástupce, ne ty zmrdy, co už tu máme.

Přidávám text původního blogu. Na články, které mi vyšly jinde, chci odkazovat, na babišopress… zmrdům už ani kliknutí.

List nemusí tě, Bože…
(first published: 18. 11. 2008 11:09:49)
Tak máme zase to výročí. Čeho? No přece toho dne, od kterého to jde všechno jenom z kopce. Aspoň to kolem sebe slýchám častěji, než by mi snad i bylo milé. Nemyslím si to. Předně si nemyslím, že by snad vůbec bylo možné jít z toho absolutního dna, kam jsme byli na předlouhých čtyřicet let vrženi, ještě někam z kopce. A rovněž tak si nemyslím, že by se polistopadový vývoj ubíral nějak zásadně špatným směrem. Ano, jsme na houpačce; ano, nedávno proběhlé volby stály za… no, prostě nás ještě zřejmě něco stát budou. Ale pod ten listopad jsme dosud neklesli. A dá-li vůle lidu, snad už ani nikdy neklesneme.
Přesto. Jak jsem se dnes večer dívala na dokumentární film Občan Havel, napadla mne neveselá myšlenka, že my jsme si to nejlepší už vlastně vybrali. Lidé, kteří stáli u zrodu našeho státu, jak toho Československého v tom dávném roce 1918, tak toho současného, postkomunistického, byli tím nejlepším, v co jsme vůbec mohli doufat. Masaryk a Havel. Který stát, obzvláště s tak krátkou svobodnou historií, se může pyšnit takovými dvěma osobnostmi? Jak ještě můžeme chtít víc? A chceme vůbec?

A v tom je možná právě ta potíž. My bychom snad i chtěli, ale dokážeme vůbec kdy dostát takovému závazku? Může snad někdo v této zemi vstát a s upřímnými přesvědčením říci: „Ano, já tu laťku nesnížím.“? Pan Prezident Havel – neříkám bývalý, neb on je ztělesněním toho slova a nikdy jím být nepřestane – u nás zavedl standard šarmantního prezidenta s mezinárodní reputací, člověka, který vždycky stojí za tím, co je správné. Dovedl naplnit svou funkci v těch nejdůležitějších bodech: jako reprezentant našeho národa i jako jeho zrcadlo, reflektující naše přednosti i nedostatky; byl zosobněním naší naděje.

Snad jsme si to dříve ani neuvědomovali. V těch prvních chvílích snad – když jsme si s nosy nalepenými na rádia či televize prvně dovolili letmo připustit, že naším prvním prezidentem bude právě on, Václav Havel; to byl zázrak. V jedné chvíli došlo k té nejneuvěřitelnější a zároveň nejsamozřejmější věci, jakou jsme si vůbec mohli představit – no ano: kdo jiný? Kdo jiný!

Ale pak jsme zvolna začli střízlivět. Nežili jsme v pohádce. Náš svět se začal zlepšovat, ale brzy bylo jasné, že dokonalosti nikdy nedosáhne. Samozřejmě, to bylo jasné vždycky, právě proto, že nežijeme v pohádce. Ale kdo by si to v polistopadové euforii připouštěl? Kdo jiný by si měl tu kocovinu odskákat, než právě pan Prezident? Však to byl on, kdo nám tehdy sliboval to příslovečné modré z nebe. Stihli jsme zapomenout na všechny jeho přednosti a náhle byly vidět pouze nedostatky; a ještě mnohdy smyšlené. No dobře, s nástupem nového prezidenta už to řada z nás vidí zase trochu jinak – ony ty studené sprchy mají vážně něco do sebe. Někdy mám ale pocit, že jsme mu to probuzení se do reality nikdy zcela neodpustili.

Když jsem se pár let zpátky potýkala se svou zkouškou dospělosti, přichystal si na nás osud v podobě učitelského sboru zajímavé zadání maturitní slohové práce – úvahu na téma citátu Vladimíra Holana „List nemusí tě, Bože, prosit o nic, dal jsi mu růst a on to nepokazil.“ Tehdy jsem spíše vytušila, co bych tak asi měla psát, a nutno říci, že to vyšlo. Dnes už bych věděla, kterak se zadáním naložit.

Pan Prezident se také o nic prosit nemusí. Osud mu dal do rukou správu našeho státu v době, kdy jsme se po desítkách let zotročení prvními vratkými krůčky vydávali na cestu k vytoužené svobodě. A on to nepokazil. Na svém stromě byl prvním listem, a byť se i on někdy chvěl pod tlakem proměnlivé doby, o to byl pevnější.

A tak když dneska zapaluji svíčku, není to jen za ten zlom, za dnešní den, za první vánek naděje. Je to i za celé období, kdy v čele našeho státu stál největší Čech naší současnosti, pan Prezident Václav Havel. Přála bych si, abychom se alespoň, když už nám zřejmě nebude dáno nastavenou laťku překonat, cítili zavázáni udržením jeho standardu. Alespoň tolik úcty by si on i všichni ti, kteří stáli u vzniku tohoto státu i jeho bojů za svobodu, rozhodně zasloužili.

Pane Prezidente, děkuji, že jste se nám stal.

Zdroj: https://priplatova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=58238

Sedím na chalupě na gauči a marně se snažím chytit internety. Práce volá, notebook má zjevně obsazeno. Uprostřed místnosti sebou kroutí dvě vysoké, skoro dvoumetrové postavy statných mužů, a vyvolávají hesla: „Posaď se u nás, moucho.“ Předávají si půlmetrovou elektrickou plácačku, oranžovou, ve tvaru tenisové rakety trpící dwarfismem. V místnosti poletují všeho všudy tři kusy dvoukřídlého hmyzu. Rychle. Pánové obcházejí místnost, rozhazují rukama, chvílema skoro tančí a nakonec rozsvěcejí světlo – návnadu. Ne, není večer, ba ani noc, jsou dvě hodiny odpoledne, a mouchy, kdo ví proč, rozsvícený lustr s přehledem ignorují. „Muší tenis je docela náročná zábava,“ komentuje jeden ze soupeřů. Nutno dodat, že rovněž i docela surreálná. „Ještě jsou pušky na sůl,“ stáčí se debata k jiným způsobům zabíjení všelikých okřídlených potvor. Je zjevné, že při neschopnosti zasáhnout mouchy plácačkou o obsahu více než decimetru čtverečního bude potřeba smrtící plochu spíše rozšiřovat.

– „Mouchy létají na vztlak. Můžeme napustit místnost vakuem a pak je jen posbírat ze země.“

– „Nebo bahnem. To by mohlo taky fungovat.“ – „Vakuum by se, myslím, čistilo lépe. Anebo fluorid sírový. Ten bych dovedl sehnat.“

Leze po mně moucha. Pánové znuděni marností svojí snahy naštěstí zrovna odešli. Nechci se dozvědět, čím je záhodno potírat povrchy, na nichž již mouchy jsou. …

Internet stále nereaguje, věnuji se tedy činnosti, kterou zvládám nejlépe – vaření. V troubě už voní plněné papriky, a stůl je vybaven všemi nezbytnostmi zdejšího stravování: Extra pálivou chilli omáčkou, pepřem, vejci naloženými s papričkou bhut jolokia, dalším pepřem, krabičkou „od sirek“ obsahující miniaturní lahvičky se čtyřmi druhy pálivých papriček, a samozřejmě i elektrickou plácačkou na mouchy. Je to jasný. Chybí mléko. …

Blíží se doba oběda. Petr byl spatřen v kumbále s nářadím, kterak hledá pumpičku na nafukovací matračky anebo aspoň fén. Kovařinu prý ještě nezkoušel, ale máme tu uhlí, šamotky a nějaký železo, takže to tu prý půjde. Chybí jen rozumný substitut kovářských měchů. …

Pec sestavena z několika šamotek, kovadlina jest z betonové cihly. Kladivo máme a kus železa se taky našel. Měchy kupodivu pořád nemáme. Zkoušíme fén, přehřívá se. Půl hodiny hledáme horkovzdušnou pistoli, marně. Začínáme probírat genocidní témata a domlouváme se na večerní film – Valčík s Bašírem. Včera bylo Devět kruhů pekla, ale Killing Fields prý dáme až někdy jindy. …

Přehřívající se fén je nahrazen ruční metodou – nejprve zkoušíme šlapat na plastový kanystr, ovšem bez valného účinku. Kanystr jest rozpůlen a dolepen kusem igelitu, pánové se střídají v dmýchání. Je to náročné, dokonce víc než muší tenis. Znovu uvažujeme o motorizaci. …

Nalézáme starý lux. Na výfukový otvor lepíme zbytek igelitu z kanystru a rukáv zakončujeme plastovou trubkou (retrospektivně nepříliš dobrý nápad) později doplněnou hliníkovým nástavcem. Pec konečně dmýchá. Petr vytahuje kus železa z výhně a buší a buší. Úspěch. Po několika hodinách snažení jsme dospěli k jakž-takž funkční kovářské peci a rovný a kulatý kus železa se změnil v hranatý a zahnutý kus železa. Jdeme na pivo. …

Půl hodiny do půlnoci.

– „Měli bychom sem koupit svářečku. Já bych se chtěl naučit svářet.“

Po pěti minutách se diskuse stáčí k výrobě vodíkových bomb. Asi jdu raději spát.

Fotodokumentace:

10Pavel Vachtl, Vladimír Vašek and 8 others8 CommentsLikeCommentShare