A taky o sebenaplňujících se proroctvích. V současnosti už totiž máme poměrně dost studií – včetně jedné poměrně nové, o které nedávno informovaly ČT24 či časopis osel.cz –, které ukazují, že to, co si o nás společnost myslí, co od nás očekává, a co následně očekáváme sami od sebe, může mít dopad nejen na naši psychiku, ale dokonce i na náš fyzický vzhled. Česká veřejnost má sice i na tuto problematiku svůj vlastní názor, viz obrázek, nicméně mechanismus, jakým k něčemu takovému může docházet, je dobře představitelný (čímž, pochopitelně, neříkám, že to tak stroprocentně je).

Je úplně jedno, co říkají výzkumy. Lidé mají jasno: když je něco genetické, je to dané naprosto jednoznačně, žádný další vliv se na daném znaku spolupodílet nemůže, a vůbec, když se kouknu k sousedům, nic takového na nich nepozoruju, což daný výzkum jednoznačně vyvrací.

Zkusme si to vysvětlit třeba na takové výšce. Ta je přece jednoznačně daná geneticky, ne? Inu, asi už tušíte, že tak jednoduché to nebude. Všichni sice máme „od přírody“, čili geneticky od našich rodičů předávané predispozice k růstu do určité výšky. Ten, jehož rodiče, prarodiče i praprarodiče a vůbec široké pokrevní příbuzenstvo se honosí monumentálními plus mínus 160 cm (ano, dělám si legraci z vlastní výšky, kterou mám tendenci dohnat alespoň v šířce) těžko dosáhne dvou metrů, a pokud, bude to patrně dáno nějakou zásadní endokrinní poruchou.

A vida, první ovlivnění, ještě tedy vnitřní: Osoba s „genetickými dispozicemi mrňouse“ může nabývat „fenotypu žirafy“ například kvůli nadměrné produkci růstového hormonu. Ta může být přitom způsobena vším možným od zcela náhodných a geneticky nepodmíněných benigních nádorů hypofýzy přes genetické poruchy ovlivňující produkci některých hormonů až po nesmírně řídké ale přesto možné vedlejší účinky některých léků či takzvanou primární hyperplazii hypofýzy, což je zvětšení přívěsku mozkového, v němž benigní ani maligní nádorové bujení nehraje žádnou roli. Přiznejme, že to, co v této poruše roli hraje, není úplně známé, ale spekuluje se o celé řadě genetických, environmnentálních (toxiny) či autoimunitních příčin. A dále bych do toho raději nezabrušovala, nebo nám komplexita tohoto původně celkem jednoduchého povzdechu na téma „geny nejsou všechno“ vzroste tak trochu exponenciálně. A z toho bych vybrušovala fakt nerada.

Lépe představitelné už je ovlivnění výšky směrem dolů. Všichni asi tušíme, že s nedostatečnou výživou jsou lidé nižší, než by naznačovalo jejich genetické pozadí. Podobně v případě, že jsou v dětství hodně nemocní chronickými, ale i běžnými infekčními nemocemi. Roli ale pochopitelně opět hrají i nejrůznější endokrinní poruchy (zvýšené hladiny kortizolu, snížené hladiny pohlavních hormonů, nedostatečná činnost štítné žlázy apod.)

S předpokládaným vlivem výživových faktorů na výsledný fenotyp dospělce jsme se asi setkali všichni, a to z úst našich vlastních životodárců. Aneb „Papej tu polívčičku/masíčko/zeleninku, nebo nevyrosteš, ty malej smrade!“ Z hlediska lidské biologie jde nepochybně o přílišné zjednodušení, nám se však v kontextu diskutované studie mimořádně hodí. Může totiž docela efektivně ilustrovat i mechanismus, kterým se na výsledné výšce mohla promítnout kombinace slovního podnětu společnosti a naší psychické reakce na takový podnět. Pokud jste totiž na podobné pokyny nakloněni reagovat stylem „Ani náhodou, žádná falešná autorita mi nebude určovat, co strčím do úst!“, což se u vás jako batolete navenek projevovalo mrštěním misky s brokolicí do kouta, tak jste nevyrostli, vy malí smradi. 😉

Přejděme k žirafám… totiž k Žanetám!

No ale jak nás může ovlivnit slovo? Kromě humornějšího příkladu, který jsem naznačila u ilustračního obrázku výše, můžeme svůj postoj – a teď myslím skutečný, fyzický postoj, korigovat v kontextu našich interakcí se sociálním prostředím. Pokud na vás celé dětství někdo bude pokřikovat „Žaneto, ty žirafo“, můžete se podvědomě snažit víc zapadnout a víc se tak hrbit. Taková reakce prováděná od školky po konec vysoké školy, čili klidně nějakých kraťoučkých 20 let, už může mít doslova hmatatelný efekt v podobě většího zakřivení páteře a tedy o fous nižšího vzrůstu, než by odpovídalo původním dispozicím.

Žirafa Žaneta se samozřejmě může s příslušnou přezdívkou plně ztotožnit, a dále cválat po světě s hlavou
hrdě vztyčenou vysoko nad mraky. Vzhledem k tomu, co ale víme o přizpůsobování se kolektivu zejména v případě dívek (viz například mnohdy skoro dokonalá kamufláž neurodivergentních děvčat s ADHD či autismem, u nichž jsou dané neurovývojové varianty zjištěny mnohdy až v dospělosti, když je roky důsledného „maskingu“ doženou do psychiatrické či psychologické ordinace s úzkostí nebo depresí), vysoké statistické zastoupení této psychologické reakce v populaci by mne poněkud překvapilo.

V následném populačním výzkumu tak může mít četně zastoupená podvědomá fyzická reakce ten efekt, že Žanety budou statisticky maličko menší než třeba Michaely, na které možná okolí pokřikovalo spíše, „narovnej se, malá Myško, ať nejsi takovej skrček!“

Ale lidé jsou přece hrozně moc variabilní, některé Žanety jsou malé, jiné velké; i kdyby se jich pár začalo krčit, vlastně se nic zásadního neděje. Inu… Dá se předpokládat, že v době narození budou mít Michaely i Žanety geneticky dané predispozice pro stejnou průměrou výšku: Na začátku zmiňovaná studie nepotvrdila alternativní hypotézu, že by rodiče svým dětem dávaly jména podle charakteristik v době narození. Čistě teoreticky by totiž Žanety mohly být vyšší jednoduše kvůli tomu, že se toho jména dostalo primárně nemluvňatům-dlouhánům, zatímco mini myšky by holt byly Mišky. Ano, bystřejší čtenáři již jistě zvedají ukradenou svoji vlastní propisku k nesouhlasné vlnovce, protože velikost nemluvněte se nemusí propsat do jeho finální výšky. K tomu bychom potřebovali zase další studie a zvolna tak opět směřujmeme k exponenciální komplikovanosti. Pro potřeby této úvahy tedy zjednodušeně předpokládejme třeba to, že novorozené mini myšky mohou být mini v nějakém statisticky významném procentu kvůli již projeveným endokrinním či imunologickým poruchám, případně kvůli podvýživě rodičů, která se behaviorálně (máma radši knedlíky než zeleninu, dítě radši knedlíky než zeleninu) nebo z environmentálních důvodů (protože je zrovna hladomor) přesune i na potomky. Takové záležitosti by se totiž patrně propsaly i do průměrné výšky dospělce, a tedy bychom sledovali kauzální propojení mezi bytím myškou a bytím Miškou v opačné variantě: velikost ovlivnila jméno, jméno neovlivnilo velikost.

Ano, dalo by se namítnout, že Michelle od Žanety poznáme v mnoha případech už od miminka, a průměrné nositelky těchto jmen se tudíž budou v některých rysech jednoznačně lišit od narození. Nebojte: tak chytří jsou výzkumníci také. Tuhle variantu vylučuje právě ono testování podobnosti nositelů stejného jména už v dětském věku.

Takže znova: Průměrná, geneticky podmíněná velikost by měla být stejná pro Michaely i pro Žanety. Pokud se však k mnoha Žanetám (třeba alespoň k těm vyšším) bude okolí chovat jedním způsobem, a k mnoha Michaelám (třeba alespoň k těm nižším) druhým, může jejich dlouhodobá podvědomá reakce ovlivnit jejich dlouhodobé držení těla, a to může po mnoha letech mít skutečný dopad na to, jak budou průměrná Michaela (zprůměrovaná z celé populace Michael) a průměrná Žaneta (zprůměrovaná z celé populace Žanet) vysoké, když je postavíte k metru (a v zásadě i do metra, jen se to tam bude bez onoho metru hůře zjišťovat.

Chápeme mechanismus, jakým bychom tedy mohli ovlivnit i tak jednoznačně danou lidskou vlastnost, jako je jeho výška, „pouhým slovem“? S ksichty je to jednodušší. Nemusíte dvacet let působit na tvrdé kosti, stačí vám například vytrvalou podporou úsměvu nebo naopak zakaboněného či naštvaného obličeje „vytrénovat“ měkké tkáně: posílit některé svaly, vrýt do kůže vrásky, nebo v krajním případě dohnat nešťastníka k drogové závislosti dlouholetou šikanou (závislost na konkrétní droze se totiž v obličeji rovněž umí projevit) – no prostě znáte to, takové ty milé, každodenní interakce. A když tedy víme, že minimálně teoreticky by takové ovlivnění mohlo být reálné, co teda zjistila ta studie, která si svojí existencí a lidskou neochotou zamyslet se nad tím, co mi není jasné na první pohled, vysloužila umístění v Ezokravinách?

Jak se zkoumá ksichtění?

Studie Can names shape facial appearance publikovaná v půli července 2024 izraelsko-americkým týmem v dosti prestižním časopise PNAS1 zkoušela sérií promyšlených experimentů zjistit, zda jsou podobnosti ve fyzickém vzhledu dospělých nositelů stejného jména (Na tuto možnou skutečnost již v minulosti poukázalo několik jiných studií. Teorie, že tu nějaké podobnosti přeci jenom jsou, už začíná být poměrně důvěryhodnou; se stim smiř.) skutečně dané vývojově, podobným působením společenského kontextu na populace jmenovců a jmenovkyň.

Umělá inteligence vytvářející obrázky vytváří každou sekci nově generovaného obrazu vždy v kontextu jeho okolí. Když jí tedy zadáme tvorbu skupiny obličejů, konečný vzhled každého z nich je vlastně do určité míry ovlivněn i celou populací daného obrázku. Na kontextu záleží v mnoha oblastech, a vývoj lidského jedince z masa a kostí, byť je tak moc odlišný od pixelové mazanice doprovodných obrázků, určitě není výjimkou. Zkoumání jevů, které se na našem spoluutváření během našeho vývoje podílejí, testovat jejich mechanismy a míru, do jaké mají podíl na tom, čím v dospělosti jsme, nemusí být omezeno jen na zásadní a na první pohled viditelné patologické fyziologické (vystavení toxinům vedoucí například k neplodnosti) či psychologické (duševní následky dlouhodobého týrání) konsekvence. I když nám tyto mohou připadat mnohem zásadnější (a zásadní také určitě jsou), bez rozpletení (po)vrchních vrstev klubíčka takových vlivů se nemusíme nikdy dobrat k jeho jádru a tedy ani k některým z vlivů zásadních, ale už ne ihned patrných. Máte-li tedy tendence se tomuto typu výzkumů od srdce vysmát, a alespoň slovně posílat jeho autory k lopatě nebo jiné pořádné práci, zkuste se vždycky alespoň na chvíli zastavit, zamyslet a třebas i chytit za nos. Možná se jednou naučíte zastavit včas, abyste následkem pozdějších prozření nakonec nedopadli jako Pinocchio.

Jak se něco takového vůbec zjišťuje? Zrovna tato studie, respektive její autoři, na to šla docela chytře, protože několika různými způsoby.

  1. Nechala lidským hodnotitelům přiřadit jména k obličejům dětí, dospělých osob, a „uměle zestárnutých“ osob. Asi jste zaznamenali existenci aplikací, které z dětského obličejíku odhadnou, jak by mohla daná osoba vypadat v dospělosti. „Zestárnuté“ obličeje byly získány stejným způsobem.
  2. Nechala umělé inteligenci „změřit“ rozdíly v tvářích osob různého jména, a to opět na obrázcích dětí, dospělců, a uměle zestárnutých dětí.

Výsledky takových pokusů mohly podpořit tři různé teorie:

  1. Jméno nijak nesouvisí se vzhledem.
  2. Nositelé stejných jmen jsou si vzhledově blíže, a je tomu tak proto, neboť rodiče dávají (ať už vědomě či podvědomě) svým dětem jména podle určitých viditelných charakteristik.
  3. Nositelé stejných jmen jsou si vzhledově blíže, a je tomu tak proto, že je jejich jméno v průběhu života ovlivňuje, a to i ve fyzické oblasti: lidé se přizpůsobují stereotypům spojeným s jejich jménem.

Jak by výsledky podporující jednotlivé teorie vypadaly:

  1. Hodnotitelé by měli přiřazovat jména dětským, dospělým i uměle zestárnutým obličejům statisticky zcela náhodně, v žádné kategorii by neměli být signifikantně2 úspěšnější v přiřazování správných jmen jejich nositelům. V analýzách umělé inteligence by se nositelé stejného jména neměli shlukovat, naměřené morfologické rozdíly mezi nimi by měly být stejné u všech tří typů obrázků.
  2. Hodnotitelé by měli přiřazovat se statisticky signifikantně větší než náhodnou úspěšností jména přinejmenším dětským tvářím (jo, tohle děcko bych taky pojmenovala Růžovka Růženka, a tamhleto je zase Žloutenka, eh, teda Zlatka), pravděpodobně i uměle zestárnutým obličejům (u nichž by další vývoj nezkreslil původní rysy – Zlatka by byla zlatá furt) a možná i dospělým (pokud by se rozdíly ve vzhledu zachovaly z dětství – což není jasně dané, dvacetiletá Zlata už asi novorozeneckou žloutenkou netrpí3). Stejně tak analýza umělé inteligence by měla nacházet statisticky signifikantně menší morfologické rozdíly mezi dětskými jmenovci (vizuálně by se dětské obličeje shlukovaly do skupin podle jména), a toto by stejně, jako u pokusu s lidskými hodnotiteli, mohlo být zachováno i u přirozeně a uměle dospělých obrázků.
  3. Hodnotitelé by měli přiřazovat se statisticky signifikantně větší než náhodou úspěšností správná jména dospělcům (ta se tváří jako správná Mařka), ale nikoli (pokud vylučujeme, že na věci má podíl i teorie č. 2) dětem či uměle zestárnutým obličejům – na těch se totiž nemohly projevit dlouhodobě projevované společenské stereotypy vůči daným jménům. Stejně tak v případě analýzy umělou inteligencí bychom měli najít seskupené obličeje dospělců, a to podle jejich skutečných jmen. Dospělí jmenovci by si totiž ve svých charakteristikách měli být statisticky signifikantně blíže než s nositeli jmen rozdílných.

Jak to dopadlo? Jako naprosto jednoznačná trojka. Jasně, taková studie není konečným slovem v dané diskusi, na to věda moc nehraje. A můžeme se hádat o tom, kolik hodnotitelů a kolik obrázkům je dostatečným N, a tak vůbec. Ale jako taková ta studie není vůbec blbá, a výsledky se jeví značně přesvědčivě. Tak si ji třeba zkuste přečíst, než ji jednoznačně odsoudíte, a zároveň tím označíte i ČT24 a osla.cz jako šiřitele ezokravin. To bych vůbec považovala za základ pro všechny další diskuse a rychlé odsudky: než o něčem napíšete, jaká je to blbost, zkuste si to nejdřív aspoň přečíst, a následně vysvětlit, proč by to ta blbost měla být. „Mám takový stereotyp“ může sice ovlivnit váš vzhled, nikoli však reálnou pravdivost posuzovaného tvrzení. A bonusová nápověda: „Brácha, šéf či soused jako Filip vůbec nevypadá“ taky nepatří mezi doporučeníhodné linie argumentace.

Proč mi Midjourney k mým blogům servíruje obrázky, které mi okamžitě evokují Huntera S. Thompsona, když tu při psaní srkám akorát sodovku, čímž rozdíly mezi námi dvěma, žel, teprve začínají? Jednoznačná zlomyslnost! Mic drop, myšojelen out.

Poznámky

  1. Plná citace: Zwebner, Yonat, Moses Miller, Noa Grobgeld, Jacob Goldenberg, and Ruth Mayo. „Can names shape facial appearance?.“ Proceedings of the National Academy of Sciences 121, no. 30 (2024): e2405334121. Doi: https://doi.org/10.1073/pnas.2405334121 ↩︎
  2. Nemusíme si tu komplikovat život Bayesem a dalšími zapeklitostmi současné vědy, že ne? Jasně, existujou i modernější přístupy ke statistice, nežli je testování hypotéz a jeho p hodnoty, ale dost velká část výzkumů jede pořád postaru, to není nic, co by z tohoto výzkumu dělalo nějakou výrazně méně kvalitní publikaci vzhledem ke zbytku moderní vědy… ↩︎
  3. Ano, těmi barvami samozřejmě značně zjednodušujeme, ale berme to jako příklady znaků, které se mohou a nemusejí zachovat do dospělosti: výrazný oheň (naevus flammeus) asi nezmizí, novorozenecká žloutenka spíše ano. Takovéto znaky by zároveň mohly svádět k svouvisejícím pojmenováním a to zejména v případě zlomyslnějších rodičů. ↩︎