(Ne)kulturní barbarství

„Proslulý ateista Richard Dawkins prohlásil, že je „kulturním křesťanem“,“ hlásají nadšeně převážně evangelické internetové noviny Křesťan dnes, a mnozí ateisté v okolí přizvukují. Protože všichni jsme tady přece kulturními křesťany, no ne? Inu, já se tak vážně necítím, respektive nevidím důvod, proč bych měla ke svému vztahu ke kultuře přidávat nálepku konkrétního náboženství. Richard Dawkins, kterého si jinak, jak asi tušíte, značně vážím, to vidí jinak.

Nevím, jak to působí na vás, ale moje instinktivní reakce není z těch úplně nejpozitivnějších. Pokud se tedy nebavíme o pozitivitě testu na covid…

Richard Dawkins je sice rád, že klesá množství věřících, ale nerad by přišel o kostely a zřejmě ani o náboženské rituály spojené s křesťanskými svátky. Ta první část ještě nějak v hrubých obrysech dává smysl. Sice mi okamžitě vytanula na mysli slova Philipa Larkina, který v jedné z mých nejoblíbenějších básních, Church Going, píše

… ale jasně, nechci zbořit chrám tří svatých véček na Hradě, jakož ani jiné význačné kostely, chrámy a katedrály naší minulosti. Problém (problém?) je, že taky nechci zbořit minaret v Lednici, a už vůbec ne třeba Staronovou syngogu. Ostatně synagog jsme se ve středoevropském prostoru v rámci našeho historického a, jak jinak, kulturního dědictví nabořili podle mě už dost. Také nechci zbořit Národní divadlo, i když není spjaté s vůbec žádným náboženstvím, kultem, ba ani sektičkou. Dokonce bych jej nechtěla zbořit, ani kdyby divadlo vyšlo z módy. Na druhou stranu mi zase nevadí, když vidím reklamu na operu, muzikál, koncert, anebo, považte, dokonce kino! Mělo by to ze mě dělat kulturního křesťana, muslima a žida zároveň? Jsem kulturní hérečka? Ne. Mohu-li si ponechat právo na sebeurčení, necítím se být ani jedním z toho.

Památky, u nichž se shodneme na ochraně, chraňme, ať pocházejí z jakékoli tradice, kvůli jejich historické či umělecké hodnotě. Památky, jejichž umělecká a historická hodnota nestojí za zlámanou grešli, klidně nahraďme tím, co bude pro současné obyvatele užitečnější. Opět zcela bez ohledu na tradici, ze které vzešly.

Ale co ten ramadán, žejo? Podobně, jako s Ayaan Hirsi Ali (K ní a jejímu kní tu – bude doplněno.), Dawkins se zjevně vymezuje především vůči islámu. To je celkem pochopitelné. Některé rysy tohoto náboženství a zejména části jeho stoupenců jsou vůči našemu světu nepřátelské, a jeho rychlé šíření by mělo zneklidňovat všechny humanisty bez ohledu na jejich (ne)náboženský status*. Dává však v tomto kontextu smysl se přihlásit ke kulturnímu křesťanství? Nedomnívám se. Situace je stejně složitá, jako u památek.

Vycházím opět z našich českých reálií. To, co dneska praktikujeme v rámci „křesťanské sváteční tradice“, je směsí lidových pohanských zvyků a sekulárního konzumu, vše pěkně zasazené do rámce křesťanského výkladu fungování světa. Nakonec tomu dáváme každý svou osobní čepičku. Příkladem mohou být nedávno proběhlé Velikonoce. Co má křesťanství společného se šleháním vrbovou ratolestí, za jehož zachování je část našich občanů ochotná se bít (go figure)? Vždyť je to snad nejčistší představitelná forma úplně obyčejné lidové magie. Mladý proutek dívčině přinese dlouhé mládí. Činí však tento zvyk z lidí, kteří jej praktikují, kulturní pohany? Kašlou-li na konsent, maximálně tak nekulturní barbary.

S konsentem mne to osobně nijak nepohoršuje (na škále BDSM praktik je to vpodstatě vanilka), kulturního křesťana by nejspíš mělo. Bible je v otázce magie celkem jednoznačná; vlastně mnohem jednoznačnější, než v otázkách homosexuality.

Chceme-li se tedy držet křesťanské kulturní tradice i v posuzování našich zvyků, měli bychom naše ohavné velikonoční obyčeje nenávidět minimálně stejně jako Ramadán. A co teprve další novoty, jako jsou naše sekulární svátky – Darwinův den, Den π (známý též mnohem chutněji jako Den, kdy se pečou koláče). Vzpomeňme rovněž z pohledu kulturního křesťana otřesný Ručníkový den, který se koná na památku ateisty a Dawkinsova přítele Douglase Adamse. Jako by nestačilo, že lehká a inteligentní legrace, kterou si tento brilantní autor dělal ve svých knihách z bohů a náboženství, dost možná nalomila k nevíře více lidí, než Dawkinsova zarputilost, navíc však rituální recitace trýznivé vogonské poezie v rámci Ručníkového dne paroduje ve svém pokřiveném zrcadle přednes žalmů křesťanské mše! (Zkuste to přečíst s vážnou tváří, I dare you! 🙂 ) Nevím, jak je možné, že Dawkins na tento den dříve upozorňoval,

ale možná je to prostě věcí minulosti. Nemůžeme přece nechat naše původní zvyky něčím nahradit, obzvláště, když jsou ty novinky občas tak nevychované, že naruší naše pohyblivé křesťanské tradice. Letos měl takovou drzost například International Transgender Day of Visibility, který svým pevně daným datem pošpinil počestné konání Velikonoc. Skoro jako kdyby si z nich dělal apríl!

Mimochodem, když už bychom měli být těmi kulturními křesťany, neboť křesťanství značně ovlivnilo kulturu, historii, vzdělanost a další aspekty našeho česko-moravsko-slezského cípečku civilizace, měli bychom se také vymezovat jako kulturní Habsburkové? A co se církve týče, máme se cítit spíše jako kulturní husité, nebo jako kulturní katolíci? Víte, máme tu rostoucí skupinu pravoslavných, tak aby s tím nebyly nějaké trable. Jo, a ta křesťanská kulturní tradice, kterou si máme tak hýčkat, abychom se ochránili před zlým islámem, co všechno do ní spadá? Bílá hora? Spanilé jízdy? Popravy sedmadvaceti českých pánů? Násilná rekatolizace? Křížové výpravy?

Ano, křesťanství v našem kulturním okruhu zanechalo mnoho stop. Zdaleka ne všechny byly dobré. Stopy na našem kulturním okruhu zanechalo i mnoho jiných vlivů. Zdaleka ne všechny byly špatné. Tady u nás máme s křesťanstvím pochroumané vztahy z docela dobrých důvodů minimálně od Husa; je opravdu nutné a vhodné, abychom se k němu lísali i jako ateisté, agnostici, židé?

Promiňte mi to nekulturní barbarství: podobně, jako se necítím být kulturním socialistou, ač nám naše socialistická minulost po sobě zanechala řádku architektonických, divadelních, hudebních, literárních i výtvarných děl, ba celé jejich žánry jako vskutku jedinečný socrel, a je nepochybně významnou součástí naší minulosti, nebudu se cítit ani kulturním křesťanem. Ponechám si však možnost oceňovat kulturní artefakty, které svou hodnotu mají, a to bez ohledu na jejich původ. Není to buď a nebo: kulturní křesťan, či bořič katedrál.

A mimochodem, taky si ponechám možnost popřát svým přátelům pěknou Chanuku**, Beltain, Ručníkovej den, jo, a třeba Ramadán. On totiž vztyčenej prostředníček ještě nikoho lásce k naší kultuře nenaučil.

Ramen.

*) Ráda bych na tomto místě podotkla, že být zneklidněn, sledovat vývoj, a snažit se najít řešení situace, není ekvivalentní s voláním po plošném vyhánění či dokonce vyhlazování libovolné skupiny obyvatel.

**) Umíte si představit tu melu, kdyby někdo to, co řekl Dawkins o Ramadánu a Velikonocích, napsal o Vánocích a Chanuce? Že ho sedmiramenné svícny přesvědčily, aby se prohlásil za kulturního křesťana, protože tuhle tradici si nesmíme nechat ukrást?