Jsme tu čtyři. Dopoledne se pracuje, odpoledne… inu, dnes jsem si dělala poznámky 🙂

Sedím na chalupě na gauči a marně se snažím chytit internety. Práce volá, notebook má zjevně obsazeno. Uprostřed místnosti sebou kroutí dvě vysoké, skoro dvoumetrové postavy statných mužů, a vyvolávají hesla: „Posaď se u nás, moucho.“ Předávají si půlmetrovou elektrickou plácačku, oranžovou, ve tvaru tenisové rakety trpící dwarfismem. V místnosti poletují všeho všudy tři kusy dvoukřídlého hmyzu. Rychle. Pánové obcházejí místnost, rozhazují rukama, chvílema skoro tančí a nakonec rozsvěcejí světlo – návnadu. Ne, není večer, ba ani noc, jsou dvě hodiny odpoledne, a mouchy, kdo ví proč, rozsvícený lustr s přehledem ignorují. „Muší tenis je docela náročná zábava,“ komentuje jeden ze soupeřů. Nutno dodat, že rovněž i docela surreálná. „Ještě jsou pušky na sůl,“ stáčí se debata k jiným způsobům zabíjení všelikých okřídlených potvor. Je zjevné, že při neschopnosti zasáhnout mouchy plácačkou o obsahu více než decimetru čtverečního bude potřeba smrtící plochu spíše rozšiřovat.

– „Mouchy létají na vztlak. Můžeme napustit místnost vakuem a pak je jen posbírat ze země.“

– „Nebo bahnem. To by mohlo taky fungovat.“ – „Vakuum by se, myslím, čistilo lépe. Anebo fluorid sírový. Ten bych dovedl sehnat.“

Leze po mně moucha. Pánové znuděni marností svojí snahy naštěstí zrovna odešli. Nechci se dozvědět, čím je záhodno potírat povrchy, na nichž již mouchy jsou. …

Internet stále nereaguje, věnuji se tedy činnosti, kterou zvládám nejlépe – vaření. V troubě už voní plněné papriky, a stůl je vybaven všemi nezbytnostmi zdejšího stravování: Extra pálivou chilli omáčkou, pepřem, vejci naloženými s papričkou bhut jolokia, dalším pepřem, krabičkou „od sirek“ obsahující miniaturní lahvičky se čtyřmi druhy pálivých papriček, a samozřejmě i elektrickou plácačkou na mouchy. Je to jasný. Chybí mléko. …

Blíží se doba oběda. Petr byl spatřen v kumbále s nářadím, kterak hledá pumpičku na nafukovací matračky anebo aspoň fén. Kovařinu prý ještě nezkoušel, ale máme tu uhlí, šamotky a nějaký železo, takže to tu prý půjde. Chybí jen rozumný substitut kovářských měchů. …

Pec sestavena z několika šamotek, kovadlina jest z betonové cihly. Kladivo máme a kus železa se taky našel. Měchy kupodivu pořád nemáme. Zkoušíme fén, přehřívá se. Půl hodiny hledáme horkovzdušnou pistoli, marně. Začínáme probírat genocidní témata a domlouváme se na večerní film – Valčík s Bašírem. Včera bylo Devět kruhů pekla, ale Killing Fields prý dáme až někdy jindy. …

Přehřívající se fén je nahrazen ruční metodou – nejprve zkoušíme šlapat na plastový kanystr, ovšem bez valného účinku. Kanystr jest rozpůlen a dolepen kusem igelitu, pánové se střídají v dmýchání. Je to náročné, dokonce víc než muší tenis. Znovu uvažujeme o motorizaci. …

Nalézáme starý lux. Na výfukový otvor lepíme zbytek igelitu z kanystru a rukáv zakončujeme plastovou trubkou (retrospektivně nepříliš dobrý nápad) později doplněnou hliníkovým nástavcem. Pec konečně dmýchá. Petr vytahuje kus železa z výhně a buší a buší. Úspěch. Po několika hodinách snažení jsme dospěli k jakž-takž funkční kovářské peci a rovný a kulatý kus železa se změnil v hranatý a zahnutý kus železa. Jdeme na pivo. …

Půl hodiny do půlnoci.

– „Měli bychom sem koupit svářečku. Já bych se chtěl naučit svářet.“

Po pěti minutách se diskuse stáčí k výrobě vodíkových bomb. Asi jdu raději spát.

Fotodokumentace:

10Pavel Vachtl, Vladimír Vašek and 8 others8 CommentsLikeCommentShare